Mé jméno je Corbyn. Jeremy Corbyn.


Přituhuje. Ovšem tentokrát nepřijde mráz z Kremlu, jak bychom mohli předpokládat – nikoliv. Zavedení socialisticko – komunistických praktik se můžeme velmi brzy dočkat ve Velké Británii. A to díky muži, jehož názory u Vás mohou vyvolat nepříjemný jev – husí kůži.

A doba, o níž hovořím, nemusí být nijak daleko: stačí, aby Labour Party vyhrála příští parlamentní volby. Pokud se tak stane, zažijí obyvatelé Albionu takové změny, že stávka londýnského metra je proti tomu vlastně příjemná věc.

Nejprve si řekněme, že v současné době na tom Velká Británie není vůbec špatně – co se veřejné dopravní obslužnosti týče. Splašená Beechingova reforma – týkající se redukce železniční sítě – v 60. letech minulého století byla sice fatálním selháním, to ano. Stejně tak i její „následovnice“, reforma železniční dopravy z let 70. a 80., kdy se vláda zosobněná Labour Party jala napravovat škody, způsobené právě Beechingovo reformou tak srdnatě a vehementně, že docházelo ke komickým výjevům. Například při znovu otevírání železničních tratí, jež končily „nikde“, nebo při zprovoznění nově postavených lokomotivních dep, jež ležela na trati, která se pro změnu měla zrušit. Byla to zajisté veselá doba a lze odhadnout, že pověstný anglický sarkasmus měl v oněch dobách hodně témat, ze kterých lze brát.

Tak jako tak, výsledkem popsaných taškařic je stav, kdy zejména osobní železniční doprava ve Velké Británii funguje vcelku bez problémů a hlavně: stát na ní nemusí moc doplácet. Dopravci jsou motivováni poskytovat lepší služby cestujícím, což má za následek poměrně solidní komfort v železniční dopravě a více-méně novou, potřebám cestujících odpovídající dopravní techniku. Samozřejmě, že tento stav s sebou přinesl i negativa: cestujících na železnici přibývá každým rokem více a více – navzdory faktu, že jízdné v osobní železniční dopravě je ve Velké Británii pravděpodobně nejvyšší ze všech států EU, díky čemuž se kapacita železničních tratí velmi nebezpečně přiblížila svým maximálním možnostem.

Avšak jak jsem již naznačil v úvodu, je docela možné, že se železniční doprava v UK zcela změní – a to naprosto zásadním způsobem. A pokud se tak stane, tyto změny bude mít na svědomí osoba, jejíž jméno je uvedeno v titulku: Jeremy Corbyn.

Nechte mě být – okopávám ředkve…

Když v posledních parlamentních a komunálních volbách selhala levicová Labour Party, její lídr Edward Miliband přijal osobní zodpovědnost za stav věcí a na svůj post lídra Labour Party rezignoval. Pro socialisty tedy nastala doba pátrání ve vlastních řadách, s jasným cílem: musí být nalezen nový lídr. Lídr, který přijme nevděčnou a nelehkou pozici: nasměrovat Labour Party k příštím volbám a pokusit se tyto vyhrát. Kupodivu, jejich snaha zatím vyznívá naprázdno – kandidáti, jež byli osloveni, nejsou příliš ochotni riskovat své stávající politické posty a riskovat svoji budoucnost. A mezi těmi, kdo odmítají, je i Jeremy Corbyn.


Jeremy Corbynjeremy corbyn je – i v tradicionalistické Anglii, která si nepotrpí na ostrá politická slova a drakonická prohlášení – označován za marxistu. A i přes tento nepříliš lichotivý fakt si drží neskutečnou popularitu u svých voličů. Což je varující. Třiašedesátiletý Corbyn je lokálním politikem, od roku 1983 si drží poslaneckou příslušnost za nejmenší volební obvod v UK vůbec – Islington North. A to i přesto, že o poslanecký post nijak zásadně nebojuje – raději se věnuje své zahrádce a ještě raději jezdí na kole. Všude a vždy. Ovšem jeho politické soupeře (a i některé spolustraníky) iritují jeho vize: například jeho plán, že by se Velká Británie zbavila všech svých jaderných zbraní, je asi pro mnohé ještě tak nějak uchopitelný, byť s výhradami. Jeho náklonnost vůči otevřené migrační politice je sice v kontextu posledních událostí lehce kontroverzní, ale nemusí být destruktivní: zahraniční politiku definuje vláda spolu s ministerstvem zahraničí, takže prostor pro individuální excesy je minimální. Ovšem hned jeho další dvě klíčová témata, jsou imaginárně označena červeným vykřičníkem. Znárodnění energetických podniků a znárodnění dopravních podniků.

Ani muže ze závodu, ani zrno nazmar!

Corbyn přichází s vizí, že osobní železniční doprava může efektivně fungovat pouze tehdy, je-li řízena a vlastněna státem. V jeho představě dochází k razantnímu snížení cen jízdného, k razantnímu zlepšení kolejové dopravní techniky a k vyvlastnění dnes již soukromých firem, jež poskytují leasing dopravní techniky (ROSCOS). Corbyn je přesvědčen, že tímto krokem bude zajištěno dostatečné financování osobní železniční dopravy, a spolu s její integrací do městských dopravních služeb lze vytvořit jakýsi gigantický, celonárodní IDOS, v němž by cestující využíval jednotného tarifního systému a své nároky na cestování by realizoval prostřednictvím moderní dopravní techniky.

Hezky se taková deklarace čte, což o to. Jenže je zde háček. Jen pro představu: londýnská aglomerace a její příměstská železniční infrastruktura je dnes na maximu svých kapacit. Grafikon je ve špičkách řešen v jednotkách minut a i přesto jsou soupravy příměstských spojů (London Overground) přeplněné. Takřka pořád. I tato skutečnost byla důvodem, proč se správce londýnské dopravy, organizace Transport for London, rozhodla podpořit velice riskantní a nákladnou výstavbu nové linky metra, která bude mít za úkol odlehčit ostatním linkám metra v centrální části Londýna. Avšak výstavba nových železničních tratí v širším centru britské metropole naprosto nemyslitelná – finanční prostředky by se určitě našly, v tomto je TfL velmi progresívním správcem. Co je ovšem neřešitelné, to je ono „kde“. Prostě není místo.

Pokud pominu zcela nesmyslnou Corbynovu logiku, s níž nám předkládá světlé zítřky v železniční dopravě, není mi jasné, jak by řešil skokový, enormní nárůst cestujících právě v centrální části britské metropole. Stejně tak je jisté, že zatím co v posledních letech statní rozpočet od některých dopravců finanční prostředky zpětně inkasoval, v případě Corbynova plánu by tato finanční idyla skočila. V tomto případě by všechny následující vlády, jež stanou na pomyslném stupínku moci, musely začít sanovat ztráty z osobní železniční dopravy v takovém finančním rozměru, který je v tomto období zcela nepredikovatelný. Tvrdím proto, že celý tento případný Corbynův experiment by měl zcela zásadní dopad na celou dopravní obslužnost:

  • kapacitně přetížená kolejová infrastruktura by – přinejmenším v širší oblasti Londýna – zkolabovala, což by mělo za následek lavinový efekt a kolaps železniční osobní dopravy i v ostatních částech Velké Británie
  • dopravní technika by nedokázala pojmout skokový nárůst cestujících – což by mělo za následek jejich přesun k individuální automobilové dopravě (která je v UK již beztak značně rozšířená)
  • finanční dotace za udržením dopravní obslužnosti by narostly do takových řádů, že by tím byly ohroženy vládní investice do jiných rozpočtových kapitol (sociální a zdravotní)

Co by to znamenalo v praxi, si ani nedovolím předjímat, protože katastrofu si lze jen velmi těžce představit, pokud jste ji již nezažili. Nepřímo pak budoucí možný stav věcí podporuje i stávající premiér, David Cameron, jež momentálně věnuje tématu Evropské Unie a migrační politiky a zcela rezignoval na ostatní témata, jako je nutná reforma zdravotnictví, dopravní politika a sociální politika. Což se může v budoucnu, u příštích voleb, ukázat jako fatální chyba, díky níž by se mohl stát premiérem právě Jeremy Corbyn.

A jakkoliv to na závěr bude znít zvláštně, troufám si říci, že Česká republika je na tom paradoxně – z hlediska železniční dopravy – vlastně docela dobře: zatím co v Anglii se možná dočkáme návratu do dob reálného socialismu, kdy vše fungovalo v rámci polovičatých, ale zato líbivých řešení, v ČR mají politici výhodu oněch 40ti let ztráty. Naši politici mají tu úžasnou možnost poučit se z chyb těch dopravních řešení, jež byla aplikována v zahraničí. Mohou si „rozebrat a následně složit“ jednotlivá řešení tak, aby plně vyhovovala podmínkám v naší zemi. Mohou si rozebrat švýcarský systém, který funguje precizně, ale je závislý na masivních státních dotacích. Mohou se podívat do sousedního Německa, kde státní dopravce Deutche Bahn zaspal dobu a probouzí se s autobusovou konkurencí v zádech, a vzít si z tohoto stavu ponaučení. Mohou se inspirovat britským systémem výběrových řízení a franšíz, jež mají zcela pozitivní vliv na tamější státní rozpočet. Možností a příležitostí je mnoho.

Nezodpovězené zbývají pouze dvě otázky: podaří se českým politikům nastavit a rekontruovat český železniční trh do přijatelné podoby? A čím budu já osobně jezdit za 4 roky? Autem, nebo levným vlakem?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.