Čtvrtek, Duben 18, 2019

První byl Blue Pullman. Teprve poté přišel ten zbytek

První byl Blue Pullman. Teprve poté přišel ten zbytek

Pokud jsme se ve včerejším pohledu do let šedesátých zmínili o faktu, že parní trakce byla ve Velké Británii v oněch letech pomalu ale jistě na ústupu, nelze nezmínit trakci nástupnickou – tedy dieselové lokomotivy a jednotky. Tou první ve Velké Británii byl Blue Pullman.

Blue proto, že celý vlak byl nalakován do jasně modré. Pullman pak proto, že byl sestaven pouze a výhradně z vozů první třídy.
British Railways byly koncem padesátých let postaveny před nepříliš lichotivá fakta: zaprvé, většina vlaků, jež se tou dobou proháněla krajinou Albionu, byla neuvěřitelně přeplněná – a to každodenně. Zadruhé, kvalita oněch vlaků odpovídala tomu, že byly „prohnány“ skrze druhou světovou válku. Ani jedno, ani druhé nebylo šéfům British Railways nijak příjemné a proto byl vymyšlen koncept Blue Pullman – tedy koncept, který cestující veřejnosti jasně ukáže, čeho jsou British Railways schopné. A bráno pohledem fanouška železniční dopravy – povedlo se jim to dokonale. To, co dnes znamená Caledonian Sleeper, to tenkrát znamenal Blue Pullman – ale je nutné toto srovnání umocnit alespoň na čtvrtou – tak luxusní Blue Pullman byl.
Blue Pullman byl vůbec první dieselovou jednotkou, která byla v Velké Británii vyrobena. Její (klasicky) britské označení bylo BR Class 251 a jak již bylo řečeno, řazení bylo jednoduché: řídící vůz plus „šest jedniček“. A pokud říkáme, že řazeno bylo šest vozů první třídy, pak je nutno jemně naznačit, že měřeno dnešní optikou se vlastně nejednalo o vozy první třídy, ale spíše by bylo záhodno použít označení First Class – tak, jak jej známe z letecké dopravy. Protože rozdíl mezi první třídou Blue Pullman a první třídou – například – dnešního Pendolina, je prostě neměřitelný.
British Railways chtěla postavit na koleje „něco“, co by dokonale „uzemnilo“ každého, kdo s tím „něčím“ přijde do styku. Zadání pro konstruktéry bylo tudíž velmi jednoduché a velmi jasné: Blue Pullman musí být luxus na kolech – aby případná cestující veřejnost jednak vzpomněla faktu, že válka už je dávno pryč a Velká Británie se řítí úžasnou rychlostí k zářivým a šťastným zítřkům, a jednak aby tatáž cestující veřejnost došla k poznání, že i Britové „umí“.
Jak bylo řečeno, tak se i stalo. A tak, po drobných komplikacích s odbory, jejichž členstvo tak nějak nedokázalo uznat, že stavba a vývoj něčeho tak úžasného, jako je Blue Pullman, je věcí zcela neobvyklou a proto by – teoreticky – mohli pracovat zdarma, případně za pouhý náznak mzdy; přišel ten slavný den, kdy k nim sice nebyl zaveden elektrický proud (toho už si britské domácnosti dávno užívaly i bez Járy da Cimrmana); zato však z vrat výrobní haly Metro – Cammell v Birminghamu vytlačili první, pro provoz funkční DMU. Psal se říjen roku 1960.
1280px-virgin_trains_mark_3_lhcs_wb64_pretendolino_set_fo_interior
Na anglických kolejích se tak objevila ikona zhýralosti, luxusu a nóbl stylu, který přetrval až do roku 1973. Pokud vás napadla otázka, proč byly jednotky Blue Pullman tak krátce v provozu, i když nabízely – na svoji dobu – opravdu neuvěřitelný luxus, včetně luxusního uspořádání sedaček 2+1, funkční klimatizace a živého kuchaře, který s pomocí ladných pohybů (které byly v souladu s nepříliš ladným kýváním vozů…) dokázal vykouzlit nefalšovanou anglickou snídani? Právě proto. On i ten luxus na kolejích stojí peníze – a doba si žádala ukojit přepravy chtivé masy. Tytéž masy si žádaly dopravu rychlou (v mezích dané doby, samozřejmě), bezpečnou a hlavně – cheap, tedy levnou. Což byl přesný opak toho, co nabízela sestava šesti jednotek Blue Pullman, které byly vyrobeny. Vzhled každé jedné soupravy byl elegantní, rychlost vlaku – na svoji dobu – vynikající (necelých 170 km/h). Interiér vymydlený, navoněný a luxusní stejně, jako stevardi, jejichž upravenost by i dnes splňovala ty nejpřísnější nároky služby u dnešního královského dvora, a kteří byli součástí každého vozu. Pikolíci z jídelního vozu byli vždy ve správnou dobu na správném místě a promptně dolévali nápoje dle přání distingovaných mužů v obleku,  jež měli to štěstí, že si mohli dovolit zaplatit jízdné, jež mohlo být vnímáno jakkoliv, jen ne jako levné (v tehdejší době, ovšem).
A tak zatímco v roce 1960 se Blue Pullman objevil v krátkém stejnojmenném dokumentárním filmu (produkci opět zařídily štědré British Railways Films…); v roce 1973, kdy éra „luxusu na kolejích“ končila, se o Blue Pullman a jeho konci žádný dokumentární film  nenatočil.
A tak vám dnes nabízím ke shlédnutí další střípek z bohaté železniční historie, jež je ve Velké Británii všudypřítomná – ale o tom až za měsíc, je to takové malé překvapení, které našim čtenářům chystám (modlím se za levné vlakové jízdné a za to, že mi uznají dovolenou ve vybraném termínu…).

Related posts

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..