Autor: Roman Petrlík

Vážení čtenáři,

dovolte mi, abych se Vám ve stručnosti představil. V roce 2014 jsem se rozhodl založit nezávislý, internetový magazín, který by se věnoval širšímu spektru dopravních témat. Po čtyřech letech nepravidelného publikování mohu s radostí konstatovat, že tento koncept si našel své stálé čtenáře – a to zejména čtenářů, kteří na stránky DoMa přicházejí z prostředí sociální sítě Facebook. Menší podíl čtenářů pak představují ti z Vás, kteří máte aktivní upozornění na nově publikované články skrze email.

A jaký je tedy můj vztah k dopravním oborům?
441_323d1y_14608732_1163275210431249_4163040664263845925_oZásadní. V roce 1985 jsem nastoupil na SOU Elektrotechnické v Meziboří u Litvínova, do maturitního oboru Mechanik sdělovacích a zabezpečovacích zařízení. Zásadním rozhodnutím pak byla volba specializace v druhém ročníku studia, kdy jsem dal na svůj pocit, že k železniční dopravní technice mám asi mnohem blíž, než k telefonním aparátům. Dalším zásadním krokem pak byla praxe na hradle (stavědle) D4 v Komořanech u Mostu, kam jsem spolu se svými dvěma spolužáky docházel na týdenní praxi v průběhu 4. ročníku studia a kde se nám věnoval lokálně známý odborník na zabezpečovací techniku, Bohuš Hančl. Díky Bohušovi jsem v sobě objevil nejen “totální” lásku k železnici, ale zejména k technice, která se používá k zabezpečení jejího provozu.
Po absolvování studia jsem nastoupil právě na hradlo D4 komořanské Úpravny uhlí jako mechanik zabezpečovací techniky. Díky tomu jsem přišel do kontaktu se všemi třemi hlavními “zabezpečovačkami”, které v té době byly v rámci železniční sítě nasazeny: tedy majoritní reléovky AŽD, východoněmecké WSSB GS II (používaná v rámci koncernu SHD) a GS III – tehdy novým typem částečně elektronicky řízeného ZZ, kterým bylo osazeno právě stavědlo D4 a jeho nádražní obvod.
Bohužel, díky poruše barvocitu a vrozené sluchové vadě jsem po necelých třech letech musel ze své pozice odejít a nastala etapa životních změn, kdy jsem hledal jakékoliv zaměstnání, kde by zdravotní stav nebyl překážkou a které by bylo v dopravním oboru. Nakonec jsem od roku 1997 působil jako řidič taxislužby v Praze, a to až do roku 2006.
Během oněch deseti let jsem měl možnost do detailu poznat, jak taxislužba (ne)funguje, na jakých principech a s jakými defekty se u taxislužby může běžný cestující setkat. V roce 2005 jsem měl tu čest pracovat pro Janu Hybáškovou, političku,která kandidovala do parlamentu EU za SNK-ED. Já měl tu možnost být jejím řidičem pro příležitostné jízdy napříč republikou při její volební kampani a byla to neocenitelná zkušenost, být v kontaktu s neuvěřitelně sečtělou a vzdělanou dámou, která uměla naslouchat, analyzovat a přesně chápat souvislosti v dopravních tématech, jimž jsme věnovali čas na společných cestách. A i díky doporučení Jany Hybáškové jsem měl možnost následně spolupracovat s další političkou, Petrou Kolínskou ze Strany Zelených. I Petra má skvělý dar chápat detaily i souvislosti a byla snad jediným politikem v rámci celého magistrátu HmP, který měl opravdovou snahu stav pražské taxislužby řešit. Bohužel, jen dva lidé na tento problém nestačili, ostatním politikům taxislužba byla (a dle mého názoru stále je) zcela mimo jejich zájmy.
V roce 2008 jsem podlehl vábení zkusit štěstí v zahraničí, a nelituji. Již deset let pobývám v jihoanglickém kraji Dorset, kde sice nepůsobím v dopravě, ale díky svému příjmu mám dostatek možností věnovat se naplno amatérské fotografii historické i soudobé dopravní techniky (dopravní letadla, železniční dopravní technika, autobusy, metro…) a zároveň s tím se věnovat publikační činnosti v Dopravním Magazínu.
Vznik DoMa byl poněkud krkolomný. Od roku 2010 jsem měl tu čest být externím redaktorem železničního internetového magazínu Želpage, kde jsem s kolegy strávil 4 roky, naplněné možností publikovat v médiu, které bylo a stále je, nejčtenějším odborným magazínem v ČR a SR, co se železničních témat týče. Nic méně,po 4 letech jsem měl chuť posunout se o krok dál, k tématům, která patří k dopravě a nejsou striktně železniční. Dalším impulsem k odchodu z redakce pak byla stagnace vedení OS Želpage ve vztahu ke změnám vzhledu jejich internetového magazínu, ke kterým nebyla – a dodnes není – žádná snaha. Logickým krokem tedy byl vznik Dopravního Magazínu.
Dopravní Magazín má nepravidelnou frekvenci publikovaných článků. Obrovskou výhodou je, že mohu publikovat v okamžiku, kdy mám chuť psát a nejsem pod tlakem “musíš psát – alespoň jeden kus denně…”. Není žádný “finanční tlak”, který by určoval, o čem psát mohu a o čem již nikoliv. Stejně tak nemám nutnost bojovat s ostatními magazíny – mým cílem je udělat Dopravní Magazín zajímavým, nikoliv “prvním”. Do budoucna chystám i jisté novinky, které posunou publikační činnost na vyšší úroveň – jejich nasazení však bude velmi záviset na personálních možnostech. A ty jsou omezené.
Ale dost pesimismu. Jsem si jistý, že dopravní témata jsou vděčným artiklem pro všechny fanoušky dopravní techniky, a mým cílem je udržet Dopravní Magazín v pozici jediného,skutečně nezávislého magazínu, který sice negeneruje žádný finanční zisk, ale díky tomu není redakce magazínu pod nebezpečným tlakem “musíš psát, aby jsi si vydělal na živobytí”.
Přeji Vám, čtenářům, aby jste i nadále nacházeli na stránkách Dopravního Magazínu taková témata, která vás baví – stejně jako redakci.
V úctě k Vám všem
Roman Petrlík, zakladatel magazínu