Vyjádření Evropského soudního dvora není neočekávanou novinkou, většina odborníků z oboru přepravy osob a taxislužby takový verdikt očekávala. Nyní tedy bude zajímavé sledovat, jak se Uber k danému rozhodnutí postaví.
To, že sdílená ekonomika a konkrétně sdílená jízda osobním automobilem vypadá dosti odlišně než jak ji popisoval Uber, bylo známo již před drahnou dobou a mnoho účastníků sporů mezi společnotí Uber a provozovateli taxislužeb tento názor dávalo velmi hlasitě a mnohdy i velmi razantním způsobem najevo. Podstata sporu byla jasná: Uber tvrdí, že jeho služby Uber Pop a Uber Black nejsou v žádném případě taxislužbou, neboť se jedná pouze o sdílenou ekonomiku, tedy v jejich případě spolujízdu. S tím však zásadně koliduje fakt, že každý řidič, který prostřednictvím společnosti Uber nabízí spolujízdu, inkasuje vždy platbu, která obsahuje i finanční zisk – a to je onen důkaz toho, že se nejedná o pouhou spolujízdu, ale o “normální” taxislužbu.
A právě provozovatelé radiodispečinků taxislužeb a řidiči vozů taxi na tento fakt dlouhodobě upozorňují a žádají úřady, aby proti nekalé konkurenci zasáhli a zjednali nápravu současné situace, kdy bude mít každý řidič, který “jezdí” pro Uber, stejné povinnosti, jako mají běžní řidiči taxislužby.
Pikantním na celé situaci je fakt, že Uber vlastně ani neví, jak své vlastní podnikání veřejně deklarovat. Zatím co ve Velké Británii zcela automaticky žádá o licenci operátora služeb v oboru smluvní přepravy osob (Private Hire Operator licence) a od spolupracujících řidičů nekompromisně vyžaduje platnou licenci pro daný typ služby (Private Hire driver licence – neboli řidič smluvní přepravy osob…), v zemích střední a východní Evropy se Uber zcela nepochopitelně deklaruje jako zprostředkovatel spolujízdy. Což nedává smysl, princip poskytované služby je ve všech zemích, kde Uber působí, zcela identický.
Nyní tedy do hry vstoupil již zmíněný Evropský soudní dvůr, který na základě žaloby sdružení profesionálních řidičů taxislužby ve Španělsku (Asociación Profesional Élite Taxi) dne 20.12.2017 zveřejnil (prozatím ve španělštině a francouštině…) svůj verdikt, kterým jasně říká, že Uber není společností,která prostřednictvím aplikací v elektronických zařízeních zprostředkovává spolujízdu, ale je klasickým taxi operátorem – neboli dispečnikem taxislužby.
A dle mého názoru, toto rozhodnutí je oním “bodem zlomu” – bez ohledu na to, zda se Uber proti tomuto rozhodnutí odvolá, či nikoliv. Neboť právě na základě tohoto rozhodnutí budou moci odpovědné úřady a orgány postupovat vůči nekalé soutěži Uberu na trhu taxislužeb postupovat mnohem razantněji a s mnohem větší účinností. A zcela logicky lze předpokládat, že Uber, který až doposud mohl donekonečna opakovat “nejsme taxislužba, nejsme taxislužba, nejsme taxislužba…”, bude muset zcela zásadně změnit svoji politiku a bude muset začít řešit svůj obchodní model dle standardních požadavků toho kterého města (státu), v němž působí.
Konec konců – to, že Uber tak nějak s touto variantou verdiktu počítal, je zjevné z prohlášení, jež bylo britským médiím zasláno z centrály Uberu ve Velké Británii takřka okamžitě po vynesení verdiktu, a ve kterém Uber ono klíčové rozhodnutí komentuje (dovolil jsem si zvýraznit a podtrhnout klíčové části uvedeného výroku):
“Toto rozhodnutí nijak nezmění náš model podnikání, v některých zemích zůstane stejný. Nic méně je zjevné, že se nevyhneme regulaci a proto budeme muset v některých zemích přistoupit na diskusi s úřady o tom, jak by mohl náš produkt nakonec vypadat.”
Sečteno a podtrženo: řidiči taxislužeb mohou začít slavit – jejich argumenty (bez ohledu na pověst, kterou si řidiči některých taxislužeb v ČR za léta svojí “činnosti” vysloužili) byly logicky i argumentačně správné, navzdory formě, s jakou se rozhodli svá tvrzení a své požadavky prosazovat. No a Uber bude muset pro změnu začít po svých spolupracujících řidičich vyžadovat plnění povinností a nároků, které jsou v té které zemi (městě) pro tuto činnost požadována.
Nechme se překvapit, kam to celé dospěje.
