Všichni víme, jak funguje tarifní uspořádání v osobní železniční dopravě. Různí dopravci, různé tarify a výsledkem jsou různé ceny. V mnoha případech tak cestující řeší nikoliv náročnost plánované cesty; řeší to, jak se z tarifů “vymotat” a dostat se k co nejnižší ceně.
Což pravděpodobně platí nejen ve Velké Británii, ale i v ostatních zemích Evropy. Složitost tarifů, jejich nepřehlednost a skutečnost, že dopravci rádi “maskují” levnější tarif až někam na poslední dohledatelnou variantu, komplikuje cestující veřejnosti život již v samém zárodku jejich cestovatelských aktivit. A pokud k tomu připočteme zhůvěřile vysoké tarifní ceny, kterými je cestující veřejnost ve Velké Británii “hýčkána”, pak je s podivem, že lidé vlakem vůbec jezdí.
Avšak je zde jeden element, který je zcela schován v zákoutích britské legislativy a který je stejně spolehlivý a jistý stejně, jako je jistým ten fakt, že zítra ráno vyjde slunce. A tím elementem je britská úřednická klaka – neboli britský systém byrokracie. Nevšední úkaz, o kterém lze říci to, že pracuje mnohdy neuvěřitelně pomalu, zato však se stoprocentní jistotou. A že vždy je jen otázkou času, než nadejde jeho čas.
A přesně tento úkaz nyní velmi razantně vstoupil do velmi nefér hry, kterou já osobně glosuji asi takto: chcete jet vlakem? Fajn, tak si vyřiďte spotřebitelský úvěr a kupte si jízdenku.
Britské ministerstvo dopravy už od roku 2016 řeší, jak s nechutně vysokým jízdným na britských železnicích zatočit. Jak už jsem naznačil, řešení se hledalo poměrně dlouho, ale výsledek bude – pravděpodobně – stát za to. Ministerstvo dopravy totiž hodlá rozšířit systém, který již po nějakou dobu funguje v rámci londýnské hromadné dopravy – a ten systém se jmenuje PAYGO, Pay As You Go. Což volně přeloženo znamená “plaťte jen za to, co skutečně využíváte”. Jak to funguje? Zkusme si dát příklad.
Zítra potřebujete jet z Prahy do Ústí nad Labem. K cestě využijete vlak, který jede z pražského Hlavního nádraží. Za cestu zaplatíte od 85 do 109 Kč. Přenesme se do budoucnosti o jeden den. Jste ve vlaku, ten míří k Ústí nad Labem. Jenže, co se nestane: u Roztok vám volá nadřízený, aby jste vystoupili v Kralupech nad Vltavou, kde navštívíte spolupracující firmu a tam “něco” vyřešíte. Pak se ovšem vrátíte zpět do Prahy, do Ústí již nepojedete. Takže zakoupenou jízdenku můžete vyhodit, je vám k ničemu. A následně si budete muset koupit jízdenku novou, na úsek z Roztok na “Hlavák”. Tato situace není situací tragickou, je jen situací nepříjemnou, s možností dalších drobných komplikací. A přesně o to jde: jak vymezit drobné komplikace, které mohou cestujícím otravovat život.
Řešení existuje. V rámci londýnské metropolitní dopravy již roky existuje právě onen systém PAYGO účtování, takže cestující, který nepožaduje časový typ jízdného, může k platbám za využití MHD použít buď bezkontaktní platební kartu s níž platí zónový tarif, nebo zvýhodněnou Oyster kartu, která umožňuje účtování přesně podle ujeté vzdálenosti. To není žádná extra věda, platební kartou nebo zvýhodněnou věrnostní kartou dopravce mohou používat při svých cestách i cestující v ČR. Ovšem zásadní rozdíl je v tom, jak se ten daný úkon, tedy ona cesta účtuje. A zde je zásadní rozdíl.
V ČR používám zvýhodněnou kartu dopravce v rámci MHD na litvínovsku, kde se obvykle pohybuji. Nemusím platit plné jízdné, platím cenu nižší, kterou mi dopravce nabízí, pokud použiji předplacenou variantu jízdného. Ovšem tak jako tak platím tarifní, zónovou cenu. Tedy 14 Kč za jednu jízdu bez ohledu na to, kde v daném pásmu nastoupím a kde vystoupím – pořád platím oněch 14 Kč. V Londýně na to šli lehce “od lesa” – zkusili variantu účtování v rámci tarifních pásem doplnit o variantu, která zohledňuje právě ten okamžik, kdy sice chcete svoji cestu absolvovat prostřednictvím MHD, ale také by jste byli rádi, kdyby cena za onu cestu byla férová: za dlouhý projetý úsek hodně peněz, za krátký projetý úsek málo peněz. Nikdo nevěřil tomu, že se tento systém “plať jen za to, co skutečně projedeš” mezi cestující veřejností uchytí. Ale stalo se – a co víc, londýnská cestující veřejnost si v tomto “férovém” systému našla zalíbení a jeho popularita a využití rostou exponenciálním způsobem. Tak se zrodil fenomén Oyster karty a jejího férového účtování.
Logicky tedy bylo jen otázkou času, než si tohoto “úkazu” povšimne úřední šiml a začne jej zkoumat, analyzovat, řešit, měnit, optimalizovat.
Stalo se.
Po třech letech tak spatřil světlo světa návrh, který velmi pravděpodobně ovlivní cenotvorbu dopravců v rámci britské železniční osobní dopravy.
Právě letos totiž proběhne první, pilotní experiment, v jehož rámci se systém účtování PAYGO rozšíří i na železniční spoje, které nejsou součástí londýnské dopravní sítě (London Overground, London Underground a London Buses). V první fázi, která je již ukončena, došlo k implementaci prvků, které jsou pro funkčnost tohoto řešení nezbytné: tedy čtečky karet, které dokáží načíst údaje jak z karet platebních, věrnostních (Oyster) tak i cestovních (vystavené dopravcem). Tato legrace stála necelých 80 milionů liber. Ve stejném období byli vybráni “testovací králíci”, tedy dopravci Govia Thameslink Railway a South Western Railways, kteří museli náležitým způsobem zajistit kompatibilitu svých TAP2GO čteček tak, aby dokázaly načíst data z karet, jež byly vydány jiným dopravcem.
Velkou výhodou je to, že ve Velké Británii již po léta existuje centrum zúčtování plateb mezi dopravci, takže nikdo nemusel řešit tahanice kolem různé výše jízdného různých dopravců. Navíc se v tomto případě zcela jistě uplatní i tzv. WOW efekt, kdy cestující nemusí řešit nákup jízdného předem on-line, nebo případně ve stanici u pokladny – prostě přijde na nádraží (stanici), “pípne” si kartu u turniketu a jde dál.
Ve výsledku by toto řešení mělo nejvíce vyhovovat jak cestující veřejnosti, jíž se nabídne mnohem rychlejší způsob odbavení jízdného, tak i dopravcům, k nimž by si teoreticky mohla najít cestu i ta část veřejnosti, která nebyla spokojena se stávajícím tarifním uspořádáním. Další, nikoliv zanedbatelnou výhodou je i možnost okamžité kompenzace za případná zpoždění, či odřeknutí spoje: díky přesným údajům, které bude mít dopravce k dispozici, je výpočet přesné kompenzace otázkou minut a cestující ani nemusí dopravce kontaktovat; vše lze řešit v rámci automatizace procesů.
V současné době probíhá veřejná diskuze o tomto plánovaném rozšíření PAYGO způsobu odbavení mimo londýnskou dopravní síť (zákonem daný úkon), v jejímž rámci se může vyjádřit každý úřad, každá instituce a každý občan Spojeného království. Nic méně výhody, které ze zavedení tohoto způsobu účtování jízdného plynou, jsou v podstatě jasné a nikdo, ani DfT (Department for Transport, britské ministerstvo dopravy), neočekává žádné legislativní obstrukce.
Tím spíše, když tím, kdo na tom skutečně může profitovat, bude právě cestující.
A to vůbec není špatná zpráva.
