Menežment Českých Drah a.s., by si klidně mohl vypůčit od NASA známou hlášku “Houstone, máme problém” a tuto demonstrativně provolávat z oken svého sídla.
Nebylo by to až zas tak od věci. Žaloba, kterou údajně před dvěma dny podal dopravce Leo Express, má mít ve svém podání důkazy o skutečnosti, že České Dráhy, největší železniční dopravce v ČR, dotují provoz svých spojů na komerční trati Praha – Ostrava z jiných, dotovaných příjmů, které jsou jim propláceny kraji a ministerstvem dopravy na základě požadavků na zajištění {tip ZDO::Zkratka označuje termín Základní Dopravní Obslužnost. Jedná se o zajištění dopravních služeb ve vřejném zájmu, kde oprávněné náklady hradí objednavatel daného typu dopravy (město, kraj, stát) prostřednictvím Ministerstva dopravy}ZDO.{/tip}. Což by – pakliže je tato informace správná – byl docela problém, neboť v takovém případě by České Dráhy skutečně využívaly tzv. “predátorských cen” jízdného, které na této trati cestujícím nabízí.
Není to v novodobé historii Českých Drah poprvé, co se potýkají s obviněním, že je jejich jednání zvláštní. Připomeňme si kauzu “Plzeň – Most“, kde ČD vykazovaly v režimu ZDO poměrně dlouho ztrátu z provozu za osobo-kilometr 86 Kč, aby se pak tato cena zcela nečekaně snížila na 17 Kč za osobo-kilometr. Tento neuvěřitelný a ekonomicky těžko pochopitelný cenový skok se udál v okamžiku, kdy byla vyhlášena soutěž o provoz vlaků na této trati a této soutěže se mohli zůčastnit i soukromí dopravci. Jak lze správně vytušit, neuspěli a provoz na trati Plzeň – Most i nadále zajišťují ČD a.s.. To samo o sobě problém není. Problém je v tom, že dodnes nikdo z tehdejšího ani současného vedení ČD, nebyl schopen vysvětlit, jakým fantastickým způsobem výpočtu nákladů, se dopravce mohl dostat na cenu, která je neuvěřitelně bezkonkurenční.
Vtip je v tom, že jakkoliv nelze dokázat (alespoň dosud se to nikomu nepovedlo), že České Dráhy využily tzv. “křížového financování“, tak se takový závěr přímo nabízí. Nebo-li, vysoutěžený provoz na trati Plzeň – Most, oficiálně a účetně vykazovaný s náklady 17 Kč na osobo-kilometr, si dopravce dotoval příjmem z těch tratí, kde provozuje taktéž služby v režimu ZDO a kde byl příjem ztráty z provozu v režimu ZDO natolik “nadstřelený“, že si může dovolit část takto získaných finančních prostředků přeúčtovat na provoz té trati, kterou provozuje s finanční ztrátou. A jak už jsem zmínil výše, zatím se nikomu nepodařilo tento systém dokázat. Což by ovšem tentokrát mohlo být docela jinak.
Neboť tentokrát se dopravci nehádají o jasně neziskové a dotované trati. Spor se týká trati Praha – Ostrava, která byla vyjmuta z režimu ZDO, je označena a i Ministerstvem dopravy vnímána jako komerční. Nebo-li dopravci na této trati provozují své služby výhradně na své finanční riziko a je čistě jejich problém, zda budou ekonomicky úspěšní, či nikoliv. A pokud existuje podezření, že jeden z dopravců dotuje provoz na dané komerční trati způsobem křížového financování, a pokud navíc existuje podezření, že takový dopravce k dotaci využívá finančních prostředků, které získal od státu (krajů, MD) na základě jeho požadavku zajištění dopravní obslužnosti v režimu ZDO, pak je skutečně něco špatně. Protože v takovém případě jsou ostatní konkurenti znevýhodněni a nemohou se bránit – jinak řečeno, ekonomicky jsou ve značné nevýhodě.
Kamenem úrazu oné žaloby, kterou dopravce Leo Express podal, bude nepochybně důkazní řízení. Kdo měl někdy tu čest seznámit se s finančními výsledky Českých Drah, ten ví, že prokutat se hromadou nic neříkajících a zcela fádních účetních záznamů až k jádru pudla, bude neskutečně vyčerpávající robota, a navíc s nejistým výsledkem.
Stejně tak těžké bude dokázat, která že cena nákladů na trati Praha – Ostrava je ta správná. Už dopředu je jasné, že žalobu přivítá i další dopravce na dané trati, RegioJet. Ovšem otázkou zůstává, jak dalece bude ochoten spolupracovat v rámci důkazního řízení se svým přímým konkurentem.
Buď jak buď, opět se potvrzuje, že železničnímu dopravnímu trhu v České Republice zoufale chybí kvalitní řešení a nezávislý správce. Chybou řešení je, že na jedné lukrativní trati se potkávají hned tři dopravci. To samo o sobě je zcela nelogické. Stačil by jeden dopravce, který by se zavázal ve střednědobém horizontu k provozování služeb na dané trati, s jasně vymezenými povinostmi i právy, s jasně definovanou kvalitou vozového parku. Jenže, to by musel existovat onen správce, který by dokázal takovou situaci řešit a následně kontrolovat.
Existuje tedy něco, co lze říci závěrem? Ano, existuje. Daná situace může pomoci rozkrýt účetní praktiky Českých Drah. A také se samozřejmě nemusí stát vůbec nic. Pokud by ovšem daný stav věci napomohl k tomu, aby stát prostřednistvím Ministerstva dopravy zrevidoval koncepci řešení železničního provozu v ČR, pak to bude jedině dobře. V opačném případě hrozí, že s podobnými žalobami se bude česká cestující veřejnost setkávat častěji.
