Dobré vlaky pro všechny – to je heslo dánského státního dopravce Danske Statsbaner (DSB). V ohledu k událostem, jimiž je obalen nákup nových EMU od výrobce AnsaldoBreda začíná celý příběh připomínat spíše komedii o několika dějstvích.

Nákup 82 kusů EMU kategorie IC4, všechny jednotky konstrukčně moderní s hliníkovou karoserií, rychlost 200 km/h, hydrodynamický, pneumatický a magnetický brzdový systém – není to krása?

AnsadloBread IC4, autor Hugh Llewelyn

AnsadloBread IC4, autor Hugh Llewelyn

Je. Ovšem pouze do okamžiku, než se zmíníme o době, kdy měly být dané IC4 dodané – tedy od roku 2003. V onom roce měly být dánskému dopravci dodány první jednotky, další měly následovat průběžně. Ne, že by se tak nestalo, ale zpoždění dodávek je úsměvné: původní objednávka byla redukována z počtu 82 na konečných 67, přičemž poslední jednotka IC4 byla dodána v roce 2013. Při vědomí, že IC4 mělo co nejrychleji nahradit dosluhující typ IC2/IC3, to nevypadá na promyšlenou akci.  Konec prvního dílu povedené taškařice.
AnsaldoBreda IC2, autor Rdo-ksj (Wikimedia)

AnsaldoBreda IC2, autor Rdo-ksj (Wikimedia)

Pokud hovoříme o 67 dodaných kuses EMU typu IC4, nezle nezmínit, že z oněch 67-mi jich je v provozu pouhých 12. Napadla vás otázka proč? Odpověď je samozřejmě velice jednoduchá: protože zbytek dodaných jednotek trpěl (či stále trpí) natolik závažnými provozními poruchami, že je nelze pustit do provozu. Abychom to mírně zjednodušili: pět dodaných IC4 bylo rozebráno na náhradní díly.Jak prosté, milý Watsone.
Ne, že by dopravci – dánskému DSB – tento stav nevadil: v roce 2008 zaslali výrobci ostrou nótu, v níž jasně naznačil, že očekávají nejméně 14 jednotek IC4, v provozuschopném stavu, a to do roku 2009, jinak bude celý kontrakt zrušen. To byl pravděpodobně impuls k procitnutí manažerů výrobce a požadovaný počet jednotek byl skutečně dodán tak, jak požadoval dánský dopravce ve svém ultimátu. Zda k onomu “procitnutí” přispěla i pokuta 2 miliardy dánských korun, není známo. Lze však předpokládat, že tato částka mohla mít jakýsi motivační stimul.
Nic méně, dánský dopravce vyjádřil obavu, že mu stále jedna EMU IC4 chybí, a ať dělali mechanici co dělali, v depech DSB ji prostě nenašli. Řekněme, že nebohá jedna jednotka “sešla” ze správné cesty a nějakým ne zcela pochopitelným způsobem se ocitla v Libyi – ano, čtete správně, v Libyi. Abychom však utli přemíru sarkasmu, jím ž tuto historku kořeníme, musíme uznat, že vývoj kolem ztracené jednotky IC4 nebyl náhodný. To jen tehdejší italský premiér Berlusconi dostal nápad, že by vůbec nebylo od věci obdarovat libyjského diktátora, Muammara Kaddafího, rychlovlakem. Proč ne? I komediální výstupy mohou mít své světlé chvilky. To, že Libye v té samé době uvažovala o výstavbě rychlostní železnice a měla v úmyslu někde na trhu pohledat “ty správné” dopravní prostředky, můžeme přičíst pouhé shodě okolností. Bohužel, nešťastným řízením osudu (a pravděpodobně i Alláha), poslední kus IC4 zůstal uvězněn v Lybii asi napořád, neboť v průběhu války v roce 2011, byla zničena i železniční infrastruktura v Tripolisu a okolí, takže i kdyby nebohý rychlovlak smutnil po svých bratrech, nemá jak a kudy se vrátit domů. Jak smutné.
Manažerům dánského dopravce DSB před několika měsíci došla trpělivost – tentokrát definitivně, a rozhodli se celý kontrakt podrobit důkladnému auditu. Pokud se domníváte, že tímto konstatováním bychom mohli dnešní výpravu za poznáním “nefalšovaného šotouškého sado-maso” (taky kdo by hýkal nadšením z povinnosti hledat ztracenou EMU na blízkém východě, když ne šotouš?) ukončit, mýlíte se. Neboť švýcarská společnost PROSE Ltd., kterou si dánský státní dopravce najal a která audit kontraktu zpracovávala, přišla s několika drobnými nedostatky, jež zde pro úplnost zmíníme:

  • Tak předně, jednotlivé EMU jednotky nelze spojit do pevnějšího svazku – nejde to, neboť spřáhla, jimiž jsou EMU IC4 vybavené, nejsou funkční.
  • Jednotkám IC4 byla taktéž naordinována omezení rychlosti – to proto, že brzdové sytémy a systémy prokluzu hnacího ústrojí nebyly zcela v pořádku.
  • Dokonce ani napájecí ústrojí jednotek IC4 nebylo zcela v pořádku, údajně došlo k problémům s nekompatibilitou interních systímů EMU a externí infrastruktury.

Nejzajímavější na tom všem je fakt, že aby mohl dopravce DSB provozovat jednotky, jež získal poměrně úsměvným způsobem, bude muset investovat do odstranění nejzávažnějších chyb. A cena za takový servisní zásah bude vysoká: 200 tisíc Eur na každou jednu jednotku IC4. Navíc se vedení dopravce již pomalu, zato však jistě smiřuje s realitou – a to, že se do roku 2019 nepodaří  74 jednotek EMU IC4 zprovoznit.
Samozřejmě, všechno zlé je k něčemu dobré – jak říká přísloví. V tomto kontextu je určitě pozotitvní zprávou fakt, že DSB bude muset přijmout vwtší počet zaměstnanců, kteří na odstranění závad pracují a budou pracovat.

Leave a Reply