V kontextu posledních zpráv, jež proběhly tiskem a které naznačují vznik zákona, kterým bude moc správce železniční dopravy moci regulovat konkurenční prostředí u jednotlivých privatizovaných tratí, lze říci pouze jednu jedinou větu: tohle prostě nemohlo, nemůže, a ani nebude fungovat.


Řekněme si hned na začátku, že celá koncepce liberalizace osobní železniční dopravy je prostě nedomyšlená. Úředníci ministerstva dopravy ČR došli – pravděpodobně v pomatení smyslů – k domněnce, že privatizace osobní železniční dopravy je totéž, jako deregulace pražské taxislužby. Ano, ve zjednodušeném pohledu lze říci, že je skutečně jedno, kolik vozů taxi krouží kolem Václavského náměstí. Avšak není jedno, kolik dopravců bude poskytovat své služby na jedné konkrétní trati – u železniční osobní dopravy to opravdu takto fungovat nemůže, opravdu ne.
První akt liberalizace, který měl být uveden v realitu, měl být vznik nezávislého správce železniční dopravy. Samozřejmě chápu, že výraz “nezávislý” je nutné vnímat v kontextu k reáliím naší politické scény, které si mnohdy – dle chování politiků – nezadají s prostředím té nejposlednější rozvojové země. Ale i tak je přítomnost takového úřadu nezbytná. Je to právě úřad správce železniční dopravy, který bude vybírat vhodné tratě k privatizaci, bude určovat pravidla uznávání jednotného jízdného (tedy jeden tarif, určený správcem železniční dopravy na konkrétní trati), diktovat dopravcům uznávání jízdních dokladů a v neposlední řadě to měl být správce železniční dopravy, kdo by uvedl do reality organizační zázemí pro přepočet jízdného mezi jednotlivé dopravce tak, aby mohl být použit jeden jízdní doklad k cestě z Aše do Ostravy.
Druhým aktem mělo být rozhodnutí ministerstva dopravy ČR, aby se vedla soutěž o pronájem trati. Nechápu, co je na tomto postupu složitého – funguje to ve Švýcarsku, funguje to ve Velké Británii a dané infrastruktury s tím nemají problém – tedy vyjma faktu, že jim rok od roku stoupá počet cestujících v osobní železniční dopravě a přestává jim stačit kapacita tratí.
Systém jednoho dopravce na konkrétní, vysoutěžené trati je geniálně vstřícný vůči všem zúčastněným: správce určuje maximální možné jízdné na dané trati – tím odpadá obava z případně přemrštěných cen jízdného “monopolisty”, který soutěž vyhrál. Dopravci mezi sebou z logiky takové soutěže nemohou vést likvidační konkurenční boj – neboť vítězem může být pouze jeden ze zájemců. Pronájem může být stanoven na 10, 15 i více let – je čistě na uvážení správce, jaká časová osa bude garantována. A díky takové garanci nemá dopravce, který soutěž vyhrál, problém s případným úvěrováním nákupu dopravní techniky – jejíž konfiguraci si může správce dopravy ve výběrovém řízení podmínit.
Například v režimu franšízy lze soutěžit jakoukoliv trať na území naší republiky. A je úplně jedno, zda se jedná o trať, kde musí být uplatněna úhrada prokazatelné ztráty díky závazku dopravní obslužnosti, nebo zda se jedná o trať, kde lze provozovat službu bez takové dotace.  Ku příkladu ve Velké Británii je použit model, kdy dopravce obdrží úhradu prokazatelné ztráty (budeme-li se držet nám známých frází…) pouze pokud je na dané trati ztrátový provoz vykázán. Ovšem pokud dojde k tomu, že dopravce dosáhne zisku vyššího, než je předpokládaný zisk přiměřený, pak naopak dopravce přebytek odvádí zpět do rozpočtu správce železniční dopravy. Řekněme, že se jedná o ideální stav: ztrátová dopravní služba – dostáváš. Zisková dopravní služba – vracíš. Spokojeny jsou všechny zúčastněné strany: cestující, dopravce i stát.
Současný stav, který panuje v České republice v oboru osobní železniční dopravy, je jen utrpením. Koexistence tří dopravců na trati Praha – Ostrava je toho důkazem. Je pravdou, že cestující na daném modelu profituje: zvýšil se komfort dopravy, širší je i nabídka doplňkových služeb zúčastněných dopravců, snížila se cena jízdného. A dál? Dopravce Leo Express je na uvedené trati v hluboké ztrátě, navíc je jeho služba ohrožena neexistencí provozních záloh. Dopravce RegioJet je na tom zhruba stejně – tedy “jede” na vlně hlubokých finančních ztrát. Ale zase má náhradní lokomotivy. České Dráhy tvrdí, že Pendolino je na trati Praha – Ostrava ziskové, jenže nikdo netuší, jak se k takovému tvrzení dopracovali – když na stejné trati účtovali v minulosti ministerstvu dopravy prokazatelnou ztrátu, která jim byla hrazena…
Tento stav je cestující veřejností vnímán pozitivně. Ovšem nikdo z nás netuší, jaká budoucnost nás na trati Praha – Ostrava čeká. Nikdo z nás netuší, jak dlouho dokáže dopravce RegioJet držet provoz vlaků v záporných číslech – při čemž to samé se týká dopravce Leo Express. Nikdo z nás netuší, proč se do tak vyhroceného boje pustily České dráhy a.s. – v dozorčí radě podniku sedí mimo jiné i zástupci vlastníka, tedy státu. To, že tito nemají žádných námitek k účasti ČD a.s. v “krvavé” bitvě, je poněkud zarážející a varovné zároveň.
Avšak jak už jsem zmínil na začátku, skutečným viníkem jsou politici. Za posledních 21 let nedokázali sestavit koncepci osobní železniční dopravy, podle níž by následně jednali. Je hezké, že se na půdě poslanecké sněmovny konají důležitě se tvářící přednášky o nutnosti vysokorychlostní železnice v ČR. Jenže k čemu to je, když titíž politici, kteří se takových přednášek zúčastňují, nejsou schopni uvést do reality něco tak primitivně jednoduchého, jako je právě námi zmiňovaný regulátor osobní železniční dopravy? Když dodnes nedokázali přijít s jasně definovanou koncepcí železniční dopravy v České republice? Proč máme neustále potřebu vymýšlet něco, co už je dávno vymyšlené, a uvedené do praxe jinde?
Napadá mne velice trefné konstatovaní, kterým lze dnešní úvahu uzavřít:

1 Komentář

Leave a Reply