Byly po desetiletí nedílnou součástí londýnského metra. Denně jejich služeb využily stovky cestujících – ať již místních, nebo turistů, kteří potřebovali radu.
Včera, 2. března, začaly psát poslední kapitolu své historie. Dámy a pánové, vzdejme jim poslední hold: pokladny londýnského metra budou – až na pár výjimek – zrušeny.
Po léta sloužily pokladny metra těm, jež si nebyli jisti, která linka metra je pro ně ta nejvhodnější – případně potřebovali radu s přestupem mezi různými linkami metra. Nezřídka se staly i poslední záchranou těm, jejichž zmatení z londýnského metra dosáhlo takové úrovně, že raději riskovali domluvu s pracovníkem pokladny – byť mnohokrát ve stylu “ruce nohy” díky nulové, či nízké znalosti anglického jazyka. Zkrátka a prostě: všichni je chtěli, všichni si na ně zvykli a nikdo si nedokázal představit, že by jich nebylo.
Těmto chtíčům učinil konec správce londýnské veřejné dopravy, Transport for London. V loňském roce totiž učinil naprosto zásadní, revoluční a pro mnohé z cestujících i neuvěřitelné a dle mnohých i nemožné rozhodnutí – postupně uzavřít většinu pokladen a nahradit jejich služby prodejními automaty. Samozřejmě, že úmysl úředního šimla je v tomto případě průzračně jasný – úspora finančních prostředků, jež jsou na provoz pokladen vynaloženy. Zde je vhodné zmínit, že náklady na provoz pokladen v londýnském metru dosahují částky 1,5 miliardy korun ročně.
Zcela v souladu s běžnými zvyky, okamžitě poté, co starosta Londýna Boris Johnson oznámil tento záměr “optimalizace nákladů”, nechala se slyšet odborová organizace pracovníků v dopravě (RMT) a dala jasně najevo, jaké je jejich stanovisko:
Nejen, že by nemělo dojít k uzavření byť jednoho prodejního místa (jízdenek), ale zároveň by mělo být investováno do instalace vyššího počtu turniketů a zároveň by bylo vhodné přehodnotit platové ohodnocení personálu londýnského metra” (předseda MIck Cash)
Okamžitě po tomto prohlášení se ozval i zástupce “Asociace placených zaměstnanců v dopravě” (heh?? – údiv autora…) Manuel Cortes, který požadavky odborové organizace RTM a jiných případných spolků pozvedl na zcela jinou úroveň:
Starosta boří vše, co bylo doposud vykonáno. Požadujeme, aby bylo rozhodnutí o uzavření prodejních míst revokováno vzhledem k bezpečnostním rizikům, která mohou s takovým krokem souviset
čímž předchozí citaci odborů vyšperkoval k dokonalosti a zároveň tím ujistil širokou veřejnost, že pověstná londýnská divadelní scéna rozhodně nesejde na úbytě. Pro úplnost dodejme, že podíl jízdenek a Oyster karet (slevová karta na veřejnou dopravu v Londýně), prodaných na prodejním místě, činil pouhá 3% z celkového objemu jízdenek.
Samozřejmě lze pochopit jistou nostalgii, která kolem ukončení provozu pokladen londýnského metra panuje. Patřily ke koloritu, k nezaměnitelné atmosféře, kterou je londýnské metro obestřeno. Jistě, lze vznést námitku, že z celkového rozpočtu, jímž Londýnské metro disponuje a který činí 2,354 miliard liber šterlinků ročně, je částka za mzdy zaměstnanců v pokladnách metra číslem vcelku triviálním (900 zaměstnanců z celkových 21 100, kteří jsou u Lundon Underground zaměstnáni) – a to i kdybychom vzali v úvahu plat středního managementu, kde se plat pohybuje v rozmezí 58 – 64 tisíc liber ročně. Což je u personálu prodejních míst velmi nepravděpodobná mzda. Proč jejich místa nezachovat a neomezit výdaje v jiné sféře dopravního podniku?
Námitka zní dobře – avšak pouze do okamžiku, než si uvědomíme, jakým způsobem se ve velké Británii vytváří umělá zaměstnanost. Prakticky v každé společnosti, která se zabývá dopravou, najdete zaměstnance, o jejichž potřebnosti bychom mohli vést velmi širokou a dost možná i bouřlivou debatu. Na všech britských letištích si můžete všimnout různých asistentů, jež mají specifický úkol: pomoci cestujícím. Tedy, pokud onen cestující o pomoc požádá. Ten samý jev lze vypozorovat na železničních a autobusových nádražích – personál, který viditelně lelkuje a jeho přínos potřebám cestujících je velmi, velmi diskutabilní.
Uzavřeme tedy dnešní článek povzdechem, že každá komedie musí mít nutně své vyvrcholení. V mém pohledu na tuto problematiku je oním vyvrcholením trapné komedie ujištění, jež dal zaměstnancům pokladen starosta Londýna, Boris Johnson. Ten slíbil, že poté, co budou zrušeny prodejní místa, bude se vedení londýnského metra snažit, aby mohl stávající zaměstnance, jejich co největší možný počet, převést právě do pozic “lelkujících” asistentů ve stanicích metra.
Sir Humpry by byl tímto přístupem nepochybně velmi potěšen.
