Pokud jsme se ve včerejším pohledu do let šedesátých zmínili o faktu, že parní trakce byla ve Velké Británii v oněch letech pomalu ale jistě na ústupu, nelze nezmínit trakci nástupnickou – tedy dieselové lokomotivy a jednotky. Tou první ve Velké Británii byl Blue Pullman.
Blue proto, že celý vlak byl nalakován do jasně modré. Pullman pak proto, že byl sestaven pouze a výhradně z vozů první třídy.
British Railways byly koncem padesátých let postaveny před nepříliš lichotivá fakta: zaprvé, většina vlaků, jež se tou dobou proháněla krajinou Albionu, byla neuvěřitelně přeplněná – a to každodenně. Zadruhé, kvalita oněch vlaků odpovídala tomu, že byly “prohnány” skrze druhou světovou válku. Ani jedno, ani druhé nebylo šéfům British Railways nijak příjemné a proto byl vymyšlen koncept Blue Pullman – tedy koncept, který cestující veřejnosti jasně ukáže, čeho jsou British Railways schopné. A bráno pohledem fanouška železniční dopravy – povedlo se jim to dokonale. To, co dnes znamená Caledonian Sleeper, to tenkrát znamenal Blue Pullman – ale je nutné toto srovnání umocnit alespoň na čtvrtou – tak luxusní Blue Pullman byl.
Blue Pullman byl vůbec první dieselovou jednotkou, která byla v Velké Británii vyrobena. Její (klasicky) britské označení bylo BR Class 251 a jak již bylo řečeno, řazení bylo jednoduché: řídící vůz plus “šest jedniček”. A pokud říkáme, že řazeno bylo šest vozů první třídy, pak je nutno jemně naznačit, že měřeno dnešní optikou se vlastně nejednalo o vozy první třídy, ale spíše by bylo záhodno použít označení First Class – tak, jak jej známe z letecké dopravy. Protože rozdíl mezi první třídou Blue Pullman a první třídou – například – dnešního Pendolina, je prostě neměřitelný.
British Railways chtěla postavit na koleje “něco”, co by dokonale “uzemnilo” každého, kdo s tím “něčím” přijde do styku. Zadání pro konstruktéry bylo tudíž velmi jednoduché a velmi jasné: Blue Pullman musí být luxus na kolech – aby případná cestující veřejnost jednak vzpomněla faktu, že válka už je dávno pryč a Velká Británie se řítí úžasnou rychlostí k zářivým a šťastným zítřkům, a jednak aby tatáž cestující veřejnost došla k poznání, že i Britové “umí”.
Jak bylo řečeno, tak se i stalo. A tak, po drobných komplikacích s odbory, jejichž členstvo tak nějak nedokázalo uznat, že stavba a vývoj něčeho tak úžasného, jako je Blue Pullman, je věcí zcela neobvyklou a proto by – teoreticky – mohli pracovat zdarma, případně za pouhý náznak mzdy; přišel ten slavný den, kdy k nim sice nebyl zaveden elektrický proud (toho už si britské domácnosti dávno užívaly i bez Járy da Cimrmana); zato však z vrat výrobní haly Metro – Cammell v Birminghamu vytlačili první, pro provoz funkční DMU. Psal se říjen roku 1960.
Na anglických kolejích se tak objevila ikona zhýralosti, luxusu a nóbl stylu, který přetrval až do roku 1973. Pokud vás napadla otázka, proč byly jednotky Blue Pullman tak krátce v provozu, i když nabízely – na svoji dobu – opravdu neuvěřitelný luxus, včetně luxusního uspořádání sedaček 2+1, funkční klimatizace a živého kuchaře, který s pomocí ladných pohybů (které byly v souladu s nepříliš ladným kýváním vozů…) dokázal vykouzlit nefalšovanou anglickou snídani? Právě proto. On i ten luxus na kolejích stojí peníze – a doba si žádala ukojit přepravy chtivé masy. Tytéž masy si žádaly dopravu rychlou (v mezích dané doby, samozřejmě), bezpečnou a hlavně – cheap, tedy levnou. Což byl přesný opak toho, co nabízela sestava šesti jednotek Blue Pullman, které byly vyrobeny. Vzhled každé jedné soupravy byl elegantní, rychlost vlaku – na svoji dobu – vynikající (necelých 170 km/h). Interiér vymydlený, navoněný a luxusní stejně, jako stevardi, jejichž upravenost by i dnes splňovala ty nejpřísnější nároky služby u dnešního královského dvora, a kteří byli součástí každého vozu. Pikolíci z jídelního vozu byli vždy ve správnou dobu na správném místě a promptně dolévali nápoje dle přání distingovaných mužů v obleku, jež měli to štěstí, že si mohli dovolit zaplatit jízdné, jež mohlo být vnímáno jakkoliv, jen ne jako levné (v tehdejší době, ovšem).
A tak zatímco v roce 1960 se Blue Pullman objevil v krátkém stejnojmenném dokumentárním filmu (produkci opět zařídily štědré British Railways Films…); v roce 1973, kdy éra “luxusu na kolejích” končila, se o Blue Pullman a jeho konci žádný dokumentární film nenatočil.
A tak vám dnes nabízím ke shlédnutí další střípek z bohaté železniční historie, jež je ve Velké Británii všudypřítomná – ale o tom až za měsíc, je to takové malé překvapení, které našim čtenářům chystám (modlím se za levné vlakové jízdné a za to, že mi uznají dovolenou ve vybraném termínu…).
