Prakticky na každém letišti, a to včetně mnoha těch nejmenších, která jsou využívána pro sportovní a rekreační létaní, najdete dnes charakteristickou stavbu – řídící věž – odkud je monitorován, koordinován a usměrňován provoz na tomto letišti a v jeho okolí. Nyní se ale zdá, že v budoucnu se tento charakteristický symbol letiště stane překonaným a nepotřebným a nejspíš vymizí.

Ne, to opravdu není sci-fi, to je realita. Do praktického používání totiž vstupuje remote control tower, rTWR. Jako první na světě povolily provoz systém rTWR příslušné švédské orgány, a to na návrh LFV, což je švédský poskytovatel služeb řízení letového provozu a společnosti SAAB, která je tvůrcem a dodavatelem systému. Do konce roku bude prostřednictvím rTWR řízen provoz na třech regionálních letištích ve Švédsku.

O co jde? Jak už anglického výrazu vyplývá, jedná se o vzdálený systém řízení letového provozu letiště („vzdálenou“ řídící věž), který bude moci být zajišťován prakticky odkudkoliv. Kvalita potřebných technologií, zejména kamer a přenosových sítí, již dosáhla takové úrovně, že systém zajišťuje zachování stejné míry bezpečnosti, jakou poskytuje člověk, pracující na kontrolní věži přímo na konkrétním letišti.
Zavedení systému vzdálených řídících věží je jednou z nejúžasnějších praktických aplikací moderních technologií v civilním letectví a spolu s dalšími, již existujícími nebo vyvíjenými systémy, se může stát základem revoluční proměny řízení letového provozu a tím realizovat nejodvážnější sny o možnosti řídit letištní provoz na vzdálenost stovek či dokonce tisíce kilometrů.
Jak tedy systém funguje? Technologie švédské společnosti SAAB, který je již v praktickém používání, je navržena tak, aby splňovala všechny současné potřeby kontroly provozu na letišti, ale zároveň zaručovala možnost dalšího rozvoje v budoucnu. Saab Remote Tower System (RTS) je postaven na dvou základních pilířích. První je na konkrétním letišti a tvoří jej kolem rozjezdové dráhy a v dalších určených bodech umístěné PTZ kamery s vysokým rozlišením (jde o nejuniverzálnější kamery, které jsou dnes k dispozici. Zkratka PTZ je odvozena z anglických slov Pan, Tilt a Zoom. Tyto kamery umožňují pohyb doleva a doprava, nahoru a dolu a přiblížení a oddálení sledovaného objektu. Navíc tyto kamery umožňují rotaci 360° a pohled přímo pod sebe. Tyto vlastnosti dovolují velmi jednoduché přesné zaměření a sledování důležitých míst), speciální mikrofony, signální a zábleskové osvětlení a meteorologické senzory.
Informace získané z těchto zařízení jsou předávány do vzdáleného řídícího střediska, který tvoří druhý pilíř systému. Zde jsou do příslušně vybavených místností, ve kterých jsou jen namísto oken kolem pracoviště obsluhy do oblouku rozmístěné LCD panely nebo kruhová stěna, předávána data z jednotlivých letišť. Na LCD panely nebo panoramatickou stěnu je promítán obraz konkrétního letiště, doplněný o zvuk, takže se prakticky jedná o formu přímého televizního přenosu.  To vytváří naprosto realistický dojem, takže vnímání obsluhy je prakticky stejné, jako by pracovala přímo na věži na letišti. Řízení letového provozu proto probíhá prakticky stejně, jak je tomu dnes.
Prvním krokem, který přispěl k vývoji této technologie, byl rozvoj velkých letišť, kde výstavba nových letištních objektů stále více omezovala rozhled zejména pracovníků, kteří odpovídali za řízení pozemního provozu na letišti. Například na letišti ve Frankfurtu byla řídící věž na terminálu A osazena technologií, využívající průmyslových kamer na letištní ploše, jejichž obraz byl přenášen do řídící místnosti, již před více než patnácti lety. Nicméně, jednalo se o pomocný systém, primárně byla bezpečnost pohybu po odbavovací ploše, zejména zavádění letadel na stojánku či vytlačování ze stojánky, stále zajišťováno pracovníky přímo na letištní ploše.
Technologie rTWR je v současné době určena pro menší, zejména regionální letiště. Vzhledem k tomu, že rozsah provozu je zde relativně malý či značně nepravidelný, rTWR přispěje ke snížení nákladů na řízení letového provozu na takovém letišti. Na druhou stranu ale naopak umožní rozšíření provozních hodin i tam, kde by to ekonomicky bylo velmi problematické. Největší výhodou systému ale je, že z jednoho místa umožňuje zajišťovat obsluhu a služby řízení pro více letišť najednou. To by mělo přínést službám řízení letového provozu značné snížení nákladů díky úsporám z rozsahu a tím i snížení nákladů pro letecké společnosti, které na tato málo frekventovaná letiště provozují své lety.
V případě větších či velkých letišť bude zavádění této technologie sice náročnější, ale rozhodně nikoliv neřešitelné. Za předpokladu vhodného umístění kamer a dalších senzorů bude možné vzdálené řízení i na těchto letištích, zejména bude možné sdružit řízení z více řídících pracovišť, které se na velkých letištích obvykle nacházejí.
Je logické, že zavádění této technologie je spojené i s otázkou, nakolik je skutečně bezpečná. Pokud jde o zajištění toho nejdůležitějšího faktoru civilního letectví, tj. bezpečnosti provozu, tak tento systém by měl jednoznačně přispět k jejímu zvýšení. Použití kvalitních kamer znamená mnohem širší možnosti pozorování i za podmínek, kdy lidské oko již selhává. Obava z toho, co se stane v případě poruchy zařízení, když dojde k výpadku signálu kamery a ta „oslepne“, je zbytečná, protože využívané PTZ kamery se mohou vzájemně „zastupovat“ a v případě potřeby je možné pokrýt okolními kamerami prostor, který sledovala porouchaná kamera. Problém zajištění přenosu dat a vypořádání se s případnými výpadky se ničím neliší od stávajících postupů řízení letového pro řešení takto vzniklého problému. Naopak, tato technologie například umožňuje propojení více informačních zdrojů. Již dnes je například možné propojit přenášená data z konkrétního letiště s informacemi z radarů a přímo na stěnu promítat kombinované informace, což dále zlepší orientaci řídících letového provozu (jde o variantu HUD, kdy jsou potřebné informace zobrazovány v zorném poli). 
Jaká je tedy budoucnost systému rTWR? Jistě existují otázky, které je ještě třeba zodpovědět, například ve vztahu k regulaci a schopnosti důsledně přenášet velké množství dat mezi letištěm a vzdáleným řídícím centrem/věží. V praxi ale tato technologie jen rozšiřuje to, co běžně používáme již dnes. Už dnes jsou řídící odkázáni na informace, které získají ať už ze země nebo ze vzduchu a které nemají možnost verifikovat na vlastní oči. Takže rozdíl mezi tím a situací, že věž fyzicky nebude na daném letišti, bude prakticky nulový. A pokud by došlo ke zcela nepravděpodobné situaci, že by celý systém vypadl na delší dobu (než řekněme 1 sec.), postup by se příliš nelišil například od postupů pro provoz za nízké dohlednosti, které jsou dnes dobře zpracovány. A v nejhorším případě může být let, stejně jako dnes, přesměrován na funkční letiště.
Proto je asi velmi pravděpodobné, že nastává doba, kdy se řídící věž na letišti stane minulostí. Kromě již uvedeného Švédska zvažuje v současné době zavedení této technologie firmy SAAB Norsko a Austrálie, za využití technologií vyvinutých jinými společnostmi plánuje do dvou let zavedení systému remote tower například i Maďarsko. A dočkáme se toho i v Česku? Letišť – kandidátů bychom měli několik….