Do konce roku 2014 zbývá pár dní, což je vhodný čas k tomu, abychom začali hodnotit (téměř) uplynulý rok. V letecké dopravě se kromě jiných vždy hodnotí, jaký byl končící rok z hlediska bezpečnosti. Z tohoto pohledu jsou výsledky letošního roku zatím velmi nadějné, protože došlo pouze k 19 nehodám s fatálními následky.
Do této statistiky však nejsou započítány ty nejznámější případy, které se nepochybně stanou smutným symbolem letošního roku. Jde o nehody dvou letadel společnosti Malaysia Airlines – zmizení letu MH 370 z 8. března a nehody (s největší pravděpodobností sestřelu) letu MH 17 ze 17. července, které se zřítilo na Ukrajině u obce Hrabove.
Záhada letu MH 370 bude předmětem mnoha spekulací a konspiračních teorií, minimálně do doby, než se podaří nalézt nezpochybnitelné důkazy o osudu tohoto letu. Pokud jde o let MH 17, tak v tomto případě je příčina nehody s největší pravděpodobností jasná, protože prozatímní výsledky vyšetřování potvrzují, že let byl ukončen násilným vnějším zásahem. Proto je potřeba, aby se podařilo najít skutečného viníka této tragédie. Vzhledem k okolnostem to ale nebude jednoduché, zejména ze dvou důvodů:
- místo, kde k nehodě došlo, se nachází v oblasti bojového konfliktu a je otázkou, jak byl vrak letadla před tím, než byl nedávno převezen do Holandska, zabezpečen proti manipulaci (a případnému poničení stop a důkazů pro vyšetřování);
- nehoda se pro obě strany tohoto konfliktu stala vítaným nástrojem propagandy a tak se na ni nabalilo tolik balastu a nepravd, že přiznání viníka bude možné očekávat pouze v případě, že výsledky vyšetřování, které stále probíhá, budou zcela nezpochybnitelné.
V historii civilního letectví by se bohužel nejednalo o první či ojedinělou nehodu, kdy se civilní letadlo stalo v době míru obětí vojenských aktivit. K prvnímu takovému případu došlo již v roce 1954, kdy byl 23. července sestřelen letoun společnosti Cathay Pacific C-54 Skymaster s 19 osobami na palubě. Při letu z Bangkoku do Hongkongu byl letoun sestřelen čínským vojenským letadlem v blízkosti ostrova Hainan a deset osob při tom zahynulo. Čína sestřel přiznala o tři dny později s tím, že došlo k záměně za vojenské letadlo a oběti i leteckou společnost odškodnila.
„Bohatá“ na tyto události byla zejména 70. a 80. léta dvacátého století a v některém z dalších článků se k těmto případům postupně vrátíme.
Dnes se ale podíváme na jeden konkrétní případ z roku 2001, protože na něm je možné velmi dobře demonstrovat, že přiznání viníka v těchto případech následuje pouze pod tlakem jednoznačných a nezpochybnitelných důkazů a i tak vždy existuje snaha se vyvinit i ze zcela jasného případu.Ve čtvrtek, 4. října 2001, se nad Černým mořem zřítilo letadlo TU 154 společnosti Siberia Airlines (dnes známé jako S7 Airlines), které letělo na charterovém letu číslo 1812 z izraelského Tel Avivu do Novosibirsku v Ruské federaci. Na palubě bylo 66 cestujících a 12 členů posádky. Většina cestujících byli Izraelci, kteří cestovali na návštěvu příbuzných v Rusku. Ke zřícení letadla došlo oblasti zhruba 190 km jihozápadně od Soči, 140 km severně od tureckého města Fatsa a 350 km jihovýchodně od Feodosije na Krymu.
Letadlo zmizelo z obrazovek radarů zhruba kolem 13.45 moskevského času a krátce na to oznámil pilot arménského letadla, letícího ve stejné oblasti, že spatřil explozi letadla a následně jeho pád do moře. Vzhledem k době, kdy k neštěstí došlo – prakticky tři týdny po událostech 11. září v New Yorku a protože let probíhal po jiné trase, než byla pro lety z Tel Avivu do Novosibirsku obvykle používána, nebylo žádným překvapením, že ruské úřady obratem vyjádřily podezření, že šlo o teroristický čin. Proti tomu stála dvě prohlášení, která se záhy objevila. Prakticky vzápětí po neštěstí se totiž objevilo prohlášení mluvčího ukrajinské Černomořské flotily, ve kterém se tato armádní instituce přiznala k sestřelení letadla a již 5. října byla k dispozici podložená informace ze strany amerických úřadů, že letadlo bylo sestřeleno ukrajinskou raketou, vystřelenou na cvičný cíl. Prohlášení ze strany ukrajinského námořnictva bylo vzápětí dementováno ministerstvem obrany, které sestřelení kategoricky popřelo a v možnost sestřelu (a tudíž pravdivosti amerických informací) nejprve nevěřil ani tehdejší (a dnešní) ruský prezident Putin, který vyjádřil názor, že zbraně používané pro cvičení nemají takové charakteristiky, aby bylo možné zasáhnout letadlo, které se pohybovalo v letové hladině 36 000 stop (10800 m) v letovém koridoru, vzdáleném zhruba 130 námořních mil od místa cvičení.
Vyšetřování celého neštěstí bylo vedeno Mezistátním leteckým výborem (MAK), což je orgán vyšetřující letecká neštěstí v zemích bývalého Sovětského svazu, jehož členy dnes jsou Ázerbájdžán, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Ruská federace, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán and Ukrajina. Vyšetřování se na základě mezinárodních dohod o civilním letectví rovněž zúčastnili zástupci izraelské strany. Vyšetřovací komise záhy dospěla k jednoznačnému závěru, poblíž letounu explodovala hlavice protiletadlové rakety země-vzduch S200, která byla odpálena z cvičné střelnice na Krymu. Explodující hlavice vytvořila velké množství šrapnelů, které byly nalezeny nejen v trupu letadla, ale ruští a izraelští vědci zjistili kovové střepiny i v tělech obětí.
Ukrajinské ministerstvo obrany a další oficiální vojenské zdroje přesto dále popíraly stále zjevnější důkazy a informace, vč. západních sdělovacích prostředků, o sestřelení civilního dopravního letadla ukrajinskou raketou. Změna nastala až 12 října, kdy ukrajinská strana konečně uznala, že její armáda sestřelila ruské letadlo, které se následně zřítilo do Černého moře. Jevhen Marčuk, předseda ukrajinské Národní bezpečnostní rady, tehdy potvrdil, že závěry ruské technické komise vycházejí z vysoce profesionálních výpočtů a výsledků balistické expertizy a že k neštěstí došlo náhodným zásahem raketou při cvičeních. Přesnou příčinou pak bylo to, že na cvičný cíl byly vypáleny dvě rakety, S 300 a S 200, přičemž první z nich cvičný cíl zasáhla a zničila. Následně, po ztrátě cíle mělo dojít k autodestrukci rakety S 200. Ta se však vymkla kontrole, pokračovala v letu a její naváděcí systém následně zaznamenal nový cíl…. Protože se nejednalo o první incident spojený se ztrátou kontroly nad odpálenou raketou (rok předtím byli zabiti čtyři lidé ve městě Brovary, když raketa zasáhla obytný dům. I tehdy ministerstvo obrany odmítalo odpovědnost, ale záchranáři nalezli v troskách části rakety), musel ze své funkce odejít ukrajinský ministr obrany, Oleksandr Kuzmuk, a Ukrajina na sedm let pozastavila testování a cvičení se zbraňovými systémy typu BUK, S 300 a S 200.
Na základě výsledků vyšetřování došlo k dohodě o kompenzacích a odškodnění pozůstalých mezi Ukrajinou, Izraelem (v roce 2003) a Ruskem (2004). Dohoda zahrnovala odškodnění 200 000 amerických dolarů za každou oběť neštěstí a celkem ukrajinská vláda vyplatila pozůstalým zhruba 15,6 miliónu dolarů. Tím ovšem celý případ neskončil. V roce 2007 totiž odmítl Oleksandr Kuzmuk, už jako místopředseda vlády ve vládě Viktora Janukoviče, odpovědnost ukrajinské armády za sestřelení letadla, i když došlo k vyplacení odškodného. Toto vyjádření jde ruku v ruce s rozhodnutími ukrajinských soudů mezi lety 2007 a 2012, na které se obrátili ti z pozůstalých, kteří nebyli spokojeni s nabízenými kompenzacemi. Soudy totiž opakovaně ve svých rozsudcích odmítly zavinění ukrajinské armády a zpochybnily skutečnost, že bylo letadlo sestřeleno. Soudy různých instancí rovněž odmítly uznat nárok letecké společnosti ve výši 15,3 miliónu dolarů jako kompenzaci za ztrátu letadla a tato rozhodnutí rovněž potvrdil v roce 2012 i nejvyšší ukrajinský obchodní soud. Podle posledních informací ale od ledna 2013 běží v této věci nové soudní líčení.
Ve světle tohoto případu z historie proto bude zajímavé sledovat, jak bude probíhat vyšetrování neštěstí letu MH 17 a k jakým závěrům dospějí holandští (a další zúčastnění) vyšetřovatelé. Ti jsou a nepochybně budou pod velkým politickým tlakem a nezbývá než doufat, že si s tím opravdu profesionálně poradí a s jistotou určí (nebo alespoň s pravděpodobností hraničící s jistotou), kdo je za tragédii odpovědný.
A jakkoliv jsou indicie zatím takové, že sestřelení tohoto letu mohou mít na svědomí obě strany konfliktu, je třeba doufat, že se pravda v tomto případě nestane obětí politických zadání a přání.
