Vítejte v pekle – takového přivítání se dočká cestující na nově zprovozněné železniční zastávce Bow Street

Když se pan Hefin Jones před osmi lety stěhoval do nového domu, měl velmi jasnou představu o tom, kam se stěhuje: do místa s krásnou přírodou na západě Walesu, do místa s názvem Bow Street.

To, že se v těsné blízkosti jeho domu nachází nepoužívaná a před 56ti lety zrušená železniční zastávka Bow street, mu bylo vcelku jedno – jen blázen by mohl předvídat, že by mohlo dojít ke znovu zprovoznění trati, jež byla po částech rušena od roku 1965; to pravicové vlády většinou nedělají. A zemím Albionu vládli Toryové i v době, kdy pan Jones plánoval o koupi uvedeného domku, tedy v roce 2012.

Jenže má to malý háček: centrální vláda pro celé území Spojeného království byla skutečně pod kontrolou pravicové Konzervativní strany. Ale územní vládu ve Walesu drželi v roce 2013, kdy pan Jones domek skutečně koupil, Liberální demokraté. A ti měli o budoucnosti Bow street zcela odlišnou představu než pan Jones. Scéna je vybavena, obsazení také – zápletka spojená s jedním individuálním životním příběhem může začít.

Když v roce 2014 oznámilo ministerstvo dopravy pro územní celek Wales svůj plán na znovu zprovoznění některých částí trati osobní železniční bývalé Gwili Railway, která byla po částech zrušena mezi lety 1965 a 1975, sklidilo nadšený potlesk jásajících davů. Konečně dojde na opačné dějství reformy Barona Richarda Beechinga, díky níž přišla Velká Británie v šedesátých letech minulého století o třetinu tratí osobní železniční dopravy. To se nestává každý den!

A ani pan Hefin Jones tehdy nemohl tušit, že rozhodnutí TfW z roku 2014 zásadním způsobem naruší jeho budoucí představy o klidném a ničím nerušeném životě na venkově kdesi na západě Walesu. Takže když v roce 2013 zakoupil pro svoji rodinu domek, jež stál “na samotě u lesa”, mohl jeho klid rušit maximálně liščí jekot (který je opravdu velmi pronikavý).

Územní vláda Walesu doručila vládě Jejího Veličenstva žádost o přidělení dotace na projekt zprovoznění nové Cambrian line v prosinci roku 2016. Britská vláda roku 2017 tuto žádost schválila a přidělila projektu dotaci ve výši 4 miliónů liber. No a součástí projektu byla i kompletní rekonstrukce železniční stanice Bow street. Ano, to je ona původně zrušená železniční stanice, v jejíž těsné blízkosti doposud klidně žil pan Jones. Fanfáry a trubky znějí, davy jásají a pan Jones začíná v září roku 2019 tušit, že je něco velmi, velmi špatně. Neboť vyjma faktu, že mu život začnou znepříjemňovat houkající a smrdící vlaky, se do jeho životního prostoru vtěsná i parkoviště o kapacitě 110 osobních automobilů a malý autobusový terminál. Pan Jones v té chvíli velmi pravděpodobně použil u Britů oblíbené a hojně používané fráze (laskavý čtenář promine) “fuck me”, kterou ze zjevných důvodů raději nepřekládám.

Ráno v 05:15 mě pravidelně budí houkání vlaku, následované signalizací zavírání dveří. Vlastně mohu klidně spát na perónu, mám ho pod oknem.

Doufal jsem v klidný závěr svého života s mojí rodinou, který strávíme v nádherném prostředí Waleského venkova. S tím se tedy můžeme asi nadobro rozloučit.

Nyní by mohla následovat debata na téma “prospěch společnosti vs práva jedince”, ale to není účelem tohoto článku. Článek vznikl na základě poměrně vtipné reakce pana Jonese, který – v okamžiku, kdy pochopil, že boj proti systému by byl zcela zbytečný – celou situaci vyřešil velmi netradičně, přesto však s klidem pravého gentlemana. Svůj domek vybavil vřelým a velmi osobitým přivítáním:

Vítejte v pekle.