Bezmála po dvaceti letech jsem se vydal na svůj druhý “živý” rozhovor své novinářské kariéry – a byl to zážitek nadmíru pozitivní. Fungující a moderní MHD, železniční dopravní technika odpovídající možnostem zúčastněných stran a velmi dobré… … … – ne, to zatím neprozradím, to si nechám na později.


Nejprve je nutné vysvětlit, že zatímco můj kdysi první rozhovor se konal v lokálních poměrech (tehdy v roce 1995 jsem zpovídal tehdejšího ředitele DPmML Milana Dundra) a stačilo mi necelých 45 minut k tomu, abych dorazil na místo určení; 23. května 2018 to bylo poněkud odlišné – musel jsem se z malého města na úpatí Krušných hor dopravit do Prahy, konkrétně pak na mezinárodní letiště Václava Havla. A to byla perfektní příležitost otestovat lokální veřejnou dopravu i tu meziměstskou. A výsledek je poměrně překvapivý.
Zhruba před týdnem jsem na You Tube zveřejnil upoutávku, proč do Prahy jedu. Pokud jste ji nezaznamenali, zde je:

Plán byl vcelku jednoduchý: s pomocí MHD se brzy ráno dopravit na vlakové nádraží v Litvínově, odkud se s pomocí lokálního železničního spoje dostanu do Teplic v Čechách, kde přesednu na spěšný vlak. Ten svoji jízdu ukončí v Ústí nad Labem, kde přesednu na mezinárodní železniční spoj EC 259 Kopernikus. Poslední část cesty se odehraje mezi Hlavním nádražím  v Praze a letištěm Václava Havla, k tomu jsem zvolil nabízenou variantu s předem zakoupenou jízdenkou spoje AE (Airport Express), která z pražského Hlavního nádraží jede non-stop až na letiště.
První dopravní prostředek, který jsem využil, byl autobus MHD DPmMaL od výrobce SOR Libchavy. Nízkopodlažní vůz s příjemně tichým chodem motoru (poslechněte si například naše “tradiční” dvoupatrové autobusy – to je šílené…) a netradičním řešením interiéru (umístění sedáků na “boku”) nijak neurazil. Dokonce jsem s povděkem kvitoval velký informační LCD panel – mnohem lepší řešení, než jednořádkové, či dvouřádkové pidi panely, na nichž buď nic není vidět, nebo se text posunuje příliš rychle…
20180523_064425

20180523_065553

Dokonalost sama – velký a snadno čitelný LCD panel ve voze SOR dopravce DPMaL

Pokud tedy přihlédnu k ceně plného jízdného, které v případě cesty v jednom dopravním pásmu sítě DPMaL činí 17 Kč, pak opravdu nevím, na co bych si měl stěžovat – úroveň a kvalita poskytnuté služby je na velmi solidní úrovni.
Další částí mé cesty byl osobní železniční spoj z Litvínova do Teplic v Čechách. Po příjezdu na litvínovské autobusové nádraží jsem došel k poznání, že ani za deset let mého života v zahraničí, se tam nic nezměnilo: stále onen ostudný “asfaltový plac”, který připomíná spíše opuštěnou vietnamskou tržnici, než dopravní terminál.
Přistavený stroj ČD a.s. řady 810 jsem zhodnotil jako výsměch všemu, co lze v jednadvacátém století považovat za dopravní obsluhu. Nepohodlný a hlučný relikt let dávno minulých je ostudou dopravce, který o sobě tvrdí, že je dopravcem “národním”. Je vcelku nepodstatné, jakým argumentem by ČD a.s. chtěly omluvit nasazení této fosilie na pravidelnou lokální linku. Podstatné je to, že dopravce tímto degraduje dopravní obslužnost na nepříjemný zážitek, po němž mohou cestujícím zalehnout uši.
20180523_070635
Přestupem v Teplicích jsem nabyl dojmu, že se nějakým nedopatřením vracím zpět do svých studentských let, kdy vozy řady B a řady Bdmtee byly běžnou součástí železničního provozu. Bohužel tomu tak není, skutečně jsem se s touto archaickou dopravní technikou setkal v roce 2018. Neuvěřitelné…
Tomuto hodnocení samozřejmě nijak neprospěl ani vzhled teplického nádraží – pokud se správce infrastruktury (včetně předchozích uživatelů, či vlastníků) – chová ke svému majetku tímto způsobem, pak mi není jasné, co z daného komplexu nádražních budov bude za nějakých deset, dvacet let…
Do současnosti jsem se vrátil až v Ústínad Labem, kde jsem přestoupil do spoje EC 259 Kopernikus. Vozy řady Bmz, jež původně sloužily rakouským státním drahám, jsou pro provoz na vlacích EC důstojným řešením – nemluvě o faktu, že ve vlaku je řazen restaurační vůz, jehož polovina je řešena jako bistro vůz a polovina jako klasická “hospoda na kolejích”. Vzhledem k tomu, že jsem toho dne ráno ani nesnídal, bylo jasné, že celý úsek cesty mezi Ústím a Prahou strávím v restauračním voze.
A zde musím sklonit hlubokou poklonu provozovateli, firmě JLV a.s.. Profesionální a rychlá obsluha, široká nabídka jídel i nápojů a možnost platby platební kartou – co více jsem si mohl přát.
Dopředu jsem počítal s tím, že jiné, než snídaňové menu k dispozici nebude, avšak k mému překvapení bylo možné si objednat i z menu poledního – čehož jsem využil a podal jsem objednávku na kuře na cibulkách s rýží, k pití jsem pak zvolil tradici v podobě mixu Pepsi a espresa.
Jasně. Nehodlám zde tvrdit, že jídlo, které jsem si objednal, bylo v té nejvyšší kvalitě, jakou si lze představit – to asi opravdu nebylo. Ale svým subjektivním pohledem mohu dané jídlo bez jakýchkoliv výhrad označit za chutné, ve vhodné kombinaci (kuřecí maso a rýže – ideální lehké jídlo bez rizika případných obtíží) a s cenou 180 Kč za cenově dostupné řešení, jak uspokojit hladový krk cestujícího. A o to tu jde především – o uspokojení základní lidské potřeby. Pokud někdo hledá kulinářský zážitek, nechť navštíví podnik, který je za takovým účelem provozován.
Po příjezdu na pražský “hlavák” jsem se začal obávat toho, že celá cesta bude hodnocena více-méně kladně, a to mne znervózňovalo, neboť hladký průběh čehokoliv věstí následné trable. Ale to bych nesměl být v Čechách a v prostorách nádraží, jež má ve své správě správce dopravní infrastruktury, SŽDC s.o..
Víte co by mne fakt zajímalo? Jak zahraniční turisté a cestující hledají onen výlez na magistrálu, kde je zastávka autobusového spojení AE na letiště – protože já v tom rozhodně neměl jasno. Žádné jasně viditelné cedule, transparenty, označníky, nic. Prostě nic. Nikde. Zvláštní. Jasně, vím, že na informačních panelech je upozornění, že zastávka se nachází před nádražní budovou, a taktéž je tato informace předána cestujícímu staničním rozhlasem (tedy pokud si dobře pamatuji). Ale jak se před tu nádražní budovu dostat? To je výzva. A velké mínus pro SŽDC.
Nicméně, závěr cesty na letiště proběhl dle všech předpokladů: mírná zácpa na magistrále, hore kopcom na Letnou, přes inovovaný kulaťák a pak už to bylo rychlé…
Takže po třech hodinách jsem se konečně ocitl na letišti a mohl jsem se vydat k místu setkání s Romanem Pacvoňem, s nímž jsem měl toho dne naplánovaný rozhovor. Ale než Vám jej nabídnu, zde je závěrečné shrnutí oné cesty:

Celkově mne cesta vyšla na 743 Kč, při čemž v ceně je započítáno zpáteční jízdné z Litvínova na letiště, mírné obžerství v restauračním voze JLV a.s. a jízdenka v rámci jedné zóny litvínovské MHD. Což je částka, o které si v zahraničí můžeme nechat pouze zdát. Nebýt frustrujícího zážitku s archaickým motorákem řady 810 a depresivní nálady ze stavu teplického nádraží, klidně bych se odvážil prohlásit, že cestující v České republice nemají žádný důvod ke stížnostem na stav dopravní infrastruktury a dopravní obslužnosti jako takové – pokud na ni nahlédnu obecně, v rámci celku.

A to je rozhodně pozitivní fakt.

Leave a Reply