Fakt první: Eurostar jezdí opravdu rychle. Fakt druhý: Eurostar je cenově dostupnou konkurencí letecké dopravě. Fakt třetí: Eurostar už není žádnou „hitparádou“ – je to prostě „vlak“.
Každý by si měl plnit své sny – a mým snem bylo svézt se vysokorychlostním vlakem (ještě zbývá Thalys, Caledonian Sleeper a Night Riviera Sleeper). Naplánoval jsem si proto jízdu z jihozápadu Anglie přes Londýn do Bruselu, přičemž jsem na oné cestě použil tři druhy dopravy: osobním automobilem, londýnským metrem a vysokorychlostním vlakem Eurostar do Bruselu.
Součástí tripu byla snaha „odchytit“ původní, pomalu ale jistě dosluhující restaurovanou EMU TGV-TMST, kterou spíše známe pod označením Eurostar a která je v britském systému značení kolejových vozidel značena jako BR Class 373. Zároveň jsem doufal, že se potvrdí moje domněnka, získaná studiem obratů souprav Eurostar, že na zpáteční cestě bych měl mít možnost cestovat modifikovanou VRT jednotkou Siemens Velaro e320, která je v Británii katalogizována pod označením BR Class 374 a která postupně v provozu nahrazuje ony původní jednotky TGV.
Pojďme se tedy na celou cestu podívat jednk prostřednictvím videí, která jsem natočil a fotek, které jsem pořídil:
13. Dubna 2018: do Londýna přes les
Neštěstím Velké Británie je fakt, že veřejná hromadná doprava je zde v dosti nerovnovážném stavu. Železniční osobní doprava je jednou z nejdražších v Evropě vůbec (zde je ovšem nutné vidět souvislosti investic do železniční infrastruktury a obměny vozového parku dopravců…), autobusová doprava je cenově dostupnější, avšak časově velmi náročná a tak se mnoho obyvatel Velké Británie pohybuje po jejím území v osobních automobilech – což má za následek neuvěřitelně silný provoz na pozemních komunikacích a to i v časech mimo špičku. K tomu přispívá i fakt, že dostupnost nového či ojetého osobního automobilu je díky příjmům obyvatelstva vcelku jednoduchou záležitostí – stačí mít alespoň průměrnou finanční historii. Takže opravdu není nic neobvyklého, že rodiny mají dva osobní vozy a používají je jak k cestám do zaměstnání, tak i k cestám za kulturou a odpočinkem. Já se rozhodl také cestovat osobním vozem a to díky časové flexibilitě, kterou jako jediný druh dopravy osobní automobil nabízí a kterou jsem díky účelu cesty potřeboval. Moje cesta osobním vozem tedy vedla po rychlostní komunikaci A338 (Spur road), z níž jsem po necelých 15 kilometrech sjel na dálnici A31, pokračoval k dálnici M27, abych pak nakonec využil dálnice M3 k jízdě až do Hounslow, kde je situováno letiště Heathrow.
Ovšem popisovat zde jízdu po dálnici M27 (Cadnam – Southampton), na kterou pak nepřímo navazuje dálnice M3 (Southampton – Londýn), by bylo nudné a nic by Vám to nepřineslo. Proto jsem již v předstihu natočil video, které Vám přiblíží národní park New Forest, který patří svým rozsahem k největším ve Velké Británii vůbec a který leží takřka „hned vedle“ již zmíněné rychlostní komunikace A31:
Londýn: na WiFi v metru zapomeňte
Před rokem spustil operátor londýnské hromadné dopravy TfL (Transport for London) kampaň, v níž s velkou slávou informoval cestující o možnostech využití WiFi připojení v útrobách metra. Lze samozřejmě pochopit, že pokrýt signálem WiFi i vlastní tunely, by bylo příliš finančně nákladné a proto se od úmyslu „celoplošného“ pokrytí metra v Londýně upustilo a TfL se s operátory dohodl na pokrytí pouze stanic metra. Ale i zde lze najít nedostatky, které Vám připojení k WiFi síti spíše zkomplikují – například požadavek na bezpečnostní certifikát, který musíte mít uložený v mobilním zařízení a který pravděpodobně nebudete mít, protože jej nemáte jak získat. Tím je cestující odkázán na velmi provizorní konektivitu, která je natolik nízká, že i pouhé načtení webové stránky trvá delší dobu, než jakou trvá pobyt soupravy metra v některé ze stanic – tím pádem je ono WiFi připojení nepoužitelné…
Ale pojďme zpět k cestě. Díky aplikaci Appyparking jsem našel na Heathrow parkoviště, které se absolutně vymyká všemu, co o parkování v okolí letiště Londýn – Heathrow víme: cena £12 za 24 hodin je naprosto bezkonkurenční a obstojí vůči konkurenci i přes fakt, že parkoviště není nijak oplocené a není ani hlídané. Dalším nesporným plusem je skutečnost, že ono parkoviště se nachází zhruba 100 metrů od vchodu do stanice metra Hatton Cross, což je naprosto ideální dostupnost pro každého cestovatele. Obával jsem se, že parkoviště bude zcela obsazené, ale ke svému údivu jsem místo našel zcela bez problémů.
A právě na Hatton Cross se zrodil první problém: místo živého vysílání jsem se dostal do situace, kdy jsem nevěřícně zíral na displej mobilního telefonu, kde se objevil symbol nulového signálu od operátora a následně, ve snaze připojit se k WiFi síti, jsem byl nucen k ověření jakýchsi certifikátů k WiFi, jež jsem v mobilním telefonu neměl – a tím jsem pro ony chvíle se živým vysíláním skončil.
A i když mohl být přerušený stream pro některé čtenáře nepříznivou skutečností, nezoufejte – na londýnské metro se chystám v samostatné reportáži – a hodlám jej „prolézt“ opravdu důkladně, takže určitě o nic nepřijdete.
Pokračujte na následující stranu:
Autor článku
Články s podobnou tématikou
Jeden den, dvě země, tři cesty – díl 3: úžasné Velaro e320 a odpuštěná pokuta za přetažené parkovné
Cesta z města: lidé v ČR ani netuší, jak dobrou dopravní obslužnost mají
Jeden den, dvě země, tři cesty – díl 2: „Bruselský masakr mobilním foťákem“