Jeden den, dvě země, tři cesty – díl 2: „Bruselský masakr mobilním foťákem“

V předchozí části jsem popsal své dojmy z první jízdy vysokorychlostním vlakem v životě a zakončil jsem ji ubytováním v hotelu – jeho hodnocení najdete na videu níže. A pak už zbývalo jen jediné: vrátit se na bruselské nádraží Brusel – Midi a odchytit tam pár zajímavých dopravních kousků.

Nejprve však na řadu přišla nezbytná oživovací kůra, neboť v šíleně zásobeném Eurostar vlaku z Londýna nebylo na výběr nic, co bych dokázal ocenit a následně zakoupit. Zaparkoval jsem se tedy na zhruba 30 minut v malé kavárničce hned vedle hotelu a zjistil jsem jednu zajímavou věc: Britové se sice v hlasování o odchodu z EU oháněli vysokým počtem imigrantů v zemi, přitom však o masovém přílivu imigrantů nemají ani ponětí – tedy ve srovnání s bruselskou čtvrtí Kuregem, kde byl hotel situován. Po pravdě řečeno, připadal jsem si v oněch místech velmi, velmi cize.

Což konec konců platilo i pro čtvrť Saint-Gilles, ale o tom později, to byl taktéž zajímavý zážitek. A teď tedy zpět k nádraží Brusel – Midi.

Pražáci mají u Hlavního nádraží svůj „Šervůd“, v Bruselu mají u nádraží Střed jejich „Place Victor Horta“

Jeho silueta byla snadno viditelná hned, jakmile jsem prošel kolem rohu hotelu. Nijak impozantní architektura – pokud bych nevěděl, že se jedná o budovu nádraží, klidně bych ji považoval za budovu s mnoha kancelářemi.

 
Sedm minut chůze, a byl jsem tam, kde jsem potřeboval být. Cestou jsem minul „Skleňák“ – lehce iritující stavební prvek, který silně kontrastoval s okolní zástavbou, která akcentuje dobu svého vzniku. Výšková budova je díky tomu v daném prostředí tak trochu jako „pěst na oko“.
Opět jsem absolvoval „kličkovanou“ mezi lidmi, jejichž povoláním je zřejmě výběr finančních prostředků od všech kolemjdoucích a kvapně jsem vešel do haly nádraží, která mi velmi připomněla dnes již neexistující vzhled interiéru pražského Wilsonova nádraží. Docela mne zarazila skutečnost, že nikde v okolí nádraží Brusel – střed jsem neviděl pěší policejní hlídku, okolí nádraží by si to díky poměrně vysokému počtu žebrajících osob zcela určitě zasloužilo. Přeci jen – pro turistu, který přijede do Bruselu poprvé, může být tato skutečnost rozhodující pro jeho možný budoucí návrat.

Upřímně řečeno – nádražní hala mne až zas tak nezajímala, to hlavní bylo o patro výše. Poradil jsem se tedy s informačním LCD panelem a vykročil vzhůru, k nástupišti 3.
Zde udělám – jako tradičně – malou odbočku a přiblížím Vám schéma belgické železniční osobní dopravy. I v Belgii je většina železniční osobní dopravy organizována prostřednictvím státem vlastněného dopravce – SNCB/NMBS. Stejně jako v ČR došlo k oddělení správce infrastruktury (SŽDC) od operátora (ČD a.s.), v Belgii tomu bylo stejně: v roce 2012 došlo k fyzickému oddělení správce infrastruktury a dopravce do dvou na sobě nezávislých organizací, kde správcem infrastruktury je Infrabel, operátorem – dopravcem pak již zmíněný SNCB/NMBS.
Pokud v anotaci uvádím, že došlo k „masakru“ s pomocí mobilního fotoaparátu, není to zcela přesné, fotografie byly pořízeny jak digitální zrcadlovkou Canon EOS 400D (ano, ano, já vím – old-school mašinka… ale mám ji rád 😉 ), tak mobilním zařízením Samsung Galaxy S7 Edge, které posloužilo i k zachycení videí.
Nádraží Brusel – střed je položeno v mírném oblouku. Což může být na jednu stranu výhra, na „první dobrou“ můžete objektivem obsáhnout klidně celou soupravu – pokud ovšem stojíte na nástupišti k vnitřní straně oblouku. Pokud je tomu naopak, pak jste pro změnu docela „v háji“, protože nenafotíte takřka nic:
Na nástupišti 3 tou dobou vyčkávala k odjezdu EMU souprava SNCB řady 13. Nejprve jsem ji tedy „vzal“ zepředu, následně se podíval na představek a vstup do strojovny a poté jsem již trpělivě čekal na odjezd soupravy z nádraží:
 
 

A pak jsem na stejném nástupišti vyčkal příjezdu jednoho z mých dalších snů – EMU jednotky TGV Réseau, která je příznivcům železnice spíše známa pod zkratkou TGV-R:
Historicky první soupravou TGV, která vůbec kdy vyjela na vysokorychlostní koleje, byla EMU TGV-PSE, jinak taktéž známa jako TGV – Sud-Est. To bylo v roce 1981 a tato VRT jednotka se proháněla po vysokorychlostním kolejovém tělese mezi Paříží a jihovýchodní Francií. Od roku 1989 pak můžeme na více-méně stejných kolejových tělesech vídat potomka oné původní TGV-PSE, EMU TGV-Atlantique, jinak známou jako TGV-A. Atlantique proto, že souprava operovala na západ od Paříže, směrem k Atlantickému oceánu. No a do třetice všech hezkých mašin je tu námi zachycená EMU TGV-R, která od roku 1992 operuje od Paříže na sever, do Belgie, Nizozemska a SRN.
TGV Réseau se vyráběl u Alstomu v letech 1992 až 1996, jeho maximální provozní rychlost je 300 km/h. V počtu 9 souprav nasazován pouze na trasu mezi Paříží a Amsterodamem, novější EMU TGV Thalys PBKA pak obsluhuje spojení na všech ostatních vysokorychlostních tratích: Paříž – Brusel (- Amsterodam) – Kolín nad Rýnem.
Rozdíl od „eurostáráckého“ TGV TMST je dosti zřetelný, na první pohled zaujme dizajnové řešení čelní části jednotky a i když jsem neměl (zatím) možnost nafotit interiér, už jen z toho, jak vypadá nástupní prostor Thalysu je zřejmé, že i interiér bude odlišný – a troufnu si odhadovat, že lepší. Ještě dodám, že pokud nazývám jednotku TGV-R „Thalys(em)„, nejsem přesný, neboť Thalys je název operátora, který jednotky TGV-R provozuje na daných spojích.
Rozjezd jednotky PBK je již na první „poslech“ jemnější, než jaký jsem zaznamenal u TGV TMST –  řekl bych „důstojnější“, ale to samozřejmě vyjadřuje pouze individuální pocit. Osobně bych řekl, že TGV jednotky, které jezdí pro skupinu Eurostar jsou takové „humpoláčtější“, TGV Thalys na mne působil i dizajnově více distingovaně:

Nic méně, překvapením onoho dne nebyl konec. Sotva TGV-R PBK odjel směrem na Paříž, tak se od Paříže ke stejnému nástupišti a na stejnou kolej přiřítil modifikovaný bratr „pébékáčka“, Thalys TGV-R PBKA. Máme tedy možnost přesvědčit se, nakolik je dizajn obou jednotek odlišný.
Všimněte si soupravy, která je zachycena na pozadí po odjezdu Thalysu. Pokud jsem do dnešního dne tvrdil, že nejhnusnější dizajn mají jednotky řady BR Class 458 Juniper od Alstomu, pak dnešního dne jsem změnil názor a titul „nejhnusnější zjev na kolejích“ putuje k EMU SNCB AM96 , která prozatím překonala veškeré mé bujné fantazie o tom, jak ošklivý může být vlak:

Paradoxní na tom je, že tyto „pijavice“ (mnou přidělená přezdívka) jezdí vesměs na IC výkonech – což je tedy pro SNCB opravdu super vizitka. I když pravda, pokud bych uznal, že naše Class 458 je ve své podstatě taktéž jakousi parodií na IC vozbu, pak je to jedna:jedna.
Ještě před přechodem na jiné nástupiště kolem mne projel „francouzský pantograf“ AM80, který se vyráběl v letech 1991 až 1993 u konsorcia BN/ACEC:

Na šestém nástupišti jsem pak zachytil „něco“, o čem tedy vůbec netuším, co za dvoupatráky to bylo – vzdáleně mi to připomínalo tehdejší východoněmecké vozy. Nicméně vzadu to mělo pravděpodobně Vectrona:

Poté následovalo překvapení, o kterém jsem ani netušil, že se jej dočkám. Po návratu na třetí nástupiště jsem měl možnost nafotit Siemens Velaro (ICE 3) ve směru na Frankfurt a hned vzápětí přijel ke stejnému nástupišti, leč jiné koleji opět Thalys. Mimochodem, toto video je nyní v hlavičce Facebook profilu Dopravního Magazínu:

 
 
Po odjezdu TGV-R PBK byl ten pravý čas vyčkat na odjezd ICE 3, do něhož se mi přimotala dvojička SNCB Class 55, které byly vyráběny již zmíněným konsorciem BN/ACAC v letech 1961 a 1962 (sic!):

Tímto se vyčerpala kapacita mého mobilního telefonu a byl tedy ten pravý čas vrátit se na hotel a pohledat nějakou „kantýnu“, kde bych mohl nechat volný průchod svému obžerství. Zahrnu tedy onen večerní zážitek do tohoto reportu také, neboť jsem toho názoru, že i kvalita služeb v daném místě je stejně tak důležitá, jako cíl, za kterým jsem se do daného místa vydal.
Zachoval jsem se – alespoň si to myslím – úplně stejně, jako mnoho jiných cestovatelů a vsadil jsem na hodnocení restauračních služeb v mapách Google. Tento chytrý nástroj, který denně používají miliardy lidí, mi řekl, že v mnou stanovené docházkové vzdálenosti tří mil se nachází steak restaurant jihoamerického zaměření, který se honosí názvem „La Mami restaurant“ – což ve mně vzbudilo důvěru – neboť kdo jiný vaří lépe, než máma 😉 A hodnocení 4,2 rozhodně nevypadalo zle.
Cestou k restaurantu jsem se věnoval úvaze, zda čtveřice policistů, kterou jsem viděl na nádraží u východu z terminálu Eurostar spojů, se v Bruselu ocitla omylem, či nikoliv. Šlo o to, že čím hlouběji jsem pokračoval v chůzi čtvrtí Saint Gilles, tím více jsem pochyboval o faktu, že se nacházím na území kontinentální Evropy. S radostí jsem tedy na chvilku zastavil u parku Pierra Pauluse a posadil se na lavičku k důchodcům, jejichž vzhled byl v dané čtvrti stejně exotický, jako můj. Když jsem se konečně doplazil k místu, kde jsem očekával skvělý a honosně vypadající restaurant, čekalo na mne to, co vidíte na fotografii vlevo.
Popravdě řečeno: už jsem neměl chuť ani sílu hledat jiný, o něco lépe vypadající podnik a rozhodl jsem se zariskovat – konec konců, na internetu je mnoho příběhů od jiných cestovatelů, kteří taktéž zavítali do podniku nevalného vzhledu a byli příjemně překvapeni jak kvalitou nabízených jídel, tak i péčí obsluhy.
Problém je v tom, že mě ona zkušenost v ten den minula velikým obloukem. Prostředí ne nepodobné čínským jídelnám, které známe z ČR, mi naznačilo stav věcí stejně jasně, jako nezájem dámy, která patrně měla vykonávat obsluhu. Detail je ukryt ve významu slova „měla“ – nerozuměla mu stejně tak, jako nerozuměla anglickému jazyku.
Vlastní pílí jsem se tedy odhodlal k objednávce steaku, o němž mám – díky tomu, že žiji v zemi, kde je steak velmi oblíbeným druhem pokrmu – určitou představu a jsem tudíž schopen předpokládat, co za pokrm pravděpodobně obdržím.
Tedy pokud se zrovna nenacházím v Bruselu a v podniku, který považuje slovo „steak“ za cokoliv, co lze hodit na pánev a osmahnout.
Je pravdou, že když mi bylo jídlo přineseno, rozesmál jsem se. Nikoliv proto, že bych byl naštvaný, či znechucený. Bylo to proto, že si dodnes věrně vzpomínám, kdy jsem „model“ tohoto steaku jedl naposledy: bylo to v roce 1989, v listopadu (ještě před změnou politických poměrů), a parodie na steak se tehdy odehrála v litvínovském restauračním komplexu Hvězda, který se nacházel na tehdejší Leninově třídě. Toho dne jsem se v onom podniku (dnes již neexistujícím…) objevil zcela úmyslně – táhl jsem s sebou zhruba sedmikilovou krabici, v níž byl ukryt tape-deck Tesla M261, který jsem si onoho dne hrdě koupil na spotřebitelský úvěr – a vyčerpán cestou z obchodního domu Elko jsem skončil právě v oné restauraci, s imitací steaku na nízkém klubovém stolku.

Člověka až překvapí, jak snadno se může historie vrátit – v neuvěřitelných podobách. To, co vidíte na fotce a co bylo vyfoceno 13. Dubna roku 2018 v Bruselu, jsem v naprosto stejné úpravě zřel v roce 1989 v tehdejším Československu. Neuvěřitelné 😀
Avšak dost ironie. Onen vepřový plátek se dal vcelku bez problémů pozřít a alespoň jsem nedošel k riziku možných zažívacích potíží z neznámého pokrmu – což se klidně mohlo stát. Vydal jsem se tedy zpět na hotel, cestou minul skupinu prostitutů, kteří čekali na své klienty u zadního traktu nádraží Brusel – střed (což mi opět připomnělo „Hlavák“…) a po nezbytných hygienických úkonech jsem usínal s vědomím, že následujícího dne mne čeká další část mojí cesty – tentokrát modifikovanou verzí Velara e320, který je v britské soustavě značení souprav vedeno jako BR Class 374.
A tomu se budu věnovat v poslední části této trilogie.
 

Autor článku