Je to k nevíře. Zatímco čeští dopravci řeší, jak zavést jednotné jízdní doklady a elektronické jízdné již používají, Velká Británie řeší přesně opačný problém.

Tedy v UK není problém na jednu jízdenku cestovat napříč zemí s více dopravci. Ovšem elektronická jízdenka za jízdu vlakem je cílem, který nyní hrdě představil ministr dopravy Patrick McLoughlin. A stejně hrdě stanovil cílové období – rok 2020.

Přitom forma, která by měla být použita, není žádným objevem století – londýnský dopravní systém ji již dávno zná a i úspěšně používá: Oyster karta.
Je to poněkud zvláštní situace. Dopravci z oboru autobusové dopravy ve velké Británii nemají problém s implementací zákaznických karet (s magnetickým proužkem, bez čipu), cestující mohou s pomocí těchto karet čerpat slevu, kterou dopravce skrze tento zákaznický systém nabízí, ale zjevně je nepřekonatelným problémem donutit železniční dopravce k tomu, aby se karty rozšířily mezi cestující stejně, jako je tomu v jiných přepravních oborech.
V kontextu řečeného lze tedy pochopit následný výkřik socialistů (Labour Party), kteří okamžitě na McLoughlinův “objev” zareagovaly zcela předvídatelně a podotkli, že znárodněním celé železniční sítě (po níž socialisté touží více, jak po čemkoliv jiném – s výjimkou vítězství ve volbách, samozřejmě…) by bylo možné rozšířit použití Oyster karty i na celou železniční dopravu v zemi. Což by dle jejich slov znamenalo značné úspory v implementačním procesu elektronického jízdného.
Nechme se tedy překvapit, zda se ostrovní říše královny Alžběty dočká své “Opencard“ .